pátek 9. prosince 2011

březen 2011 - Huston, we have a problem

Se jednou zase ufo probudilo a cítilo se jako uprostřed zabíjačky. Utrhlo si stehýnko smaženě-pečeně-grilovaně-oheřelého kuřete a zíralo na to jak okolo stolu stojí úplně všichni. A pak jí došlo, že je nahá. Seskočila ze stolu a vrhla se ke gauči, kde se zamotala do deky. Pak se podívala na hodiny.
"Uááá!" Vykřikla. "Málem jsem zmeškala Buffy, zrovna mají odhalit zrádce."
"To už dávali."* Odpověděla suše Mercy a přisedla si vedle ufona.
"Jak dlouho jsem byla mrtvá?" Ufo se paranoidně rozhlídlo po všech u stolu, stále na ní zírajících.
"Měsíc."* Řekla Mercy. "Měli jsme tu takovou nehodu."*

O měsíc dříve:
Geat zrovna seděl u stolu a degustoval víno. Pročítal si při tom vědecké časopisy a nebýt toho neustálého kvílení z kovárny, byl by to pohodový večer.
V kovárně si Mercy s ufonem hrály oblíbenou hru na sovětskýho partizána. Ufo bylo partizán a Mercy z něho měla dostat kdo udělal ten flek na sedačce. Takový normální sadomasochistický hrátky vedený až do krajnosti a pak ještě dál.
Giles, právě na stopě dalšího z velkých rozuzlení, se nemohl soustředit na čtení a hodil na gramec nejhlučnějšího wágnera, kterýho měl zrovna po ruce. Náležitě přidal volume a pak se vrátil k překladu nezáživných kronik. Byli tak otřesně nezajímavé, že to ani jeho nebavilo. Někde v nich byla ale ukrytá důležitá informace.
Pak z ničeho nic hudba utichla. Světlo zhaslo. Dřív než se Geat stačil ohlídnout co se děje, ozvala se ohlušující exploze a svět se otřásl v základech.
"Je snad v kalendáři na dnešek konec světa?" Podíval se po Gilesovi osvětleném jen ohněm v krbu. Ten jenom civěl do prázdna, kde mu najednou zmizel jeho oblíbený part z pochodu valkýr.
Do místnosti vešla očouzená Mercy s naježenými vlasy a několikrát si odkašlala.
"Hjůstne, máme problém."* Zahlásila a chopila se nejbližší lahve. Ztěžka dosedla na židli. "Víte jak se ufonek snažil vyvolat svého vnitřního démona?" Mercy dopila lahev a chopila se Geatova vzácného ročníku božolé. "Teorie byla, že až se jí to podaří, spálí jí to na prach, protože člověk v sobě nemá dost energie a tak v pudu sebezáchovy srdce démona spálí tělo..." Mercy si dopřála hodně dlouhou dramatickou pauzu. "Tak se to nějak povedlo, jenžé omylem.... Jak se zdá tak při kombinaci krajního fyzického a psychického utrpení až někde na hranici šílenství, kdy u normálního člověka už není žádné zítra a rozum prostě vybouchne a vyletí komínem..."*
"Mohla by jsi to zkrátit?" Vyzval jí Geat. Pořád nevěděl co se stalo a jestli nemá chystat nějaká mimořádná opatření.
"Mňó, kdyby byla nějakej normální démon tak jí ta transformace zabije, jak bylo předpokládáno. Jenže ona byla Ten démon. Někde v tom jejím malým mozečku se sepnul Ten proklatej démonickej obvod a v pudu sebezáchovy vytáhl elektriku z půlky města, mnou projelo asi milon voltů a najednou držim v rukou Toho proklatýho démona... Kdybych jí nezničila dřív než se úplně nabije tak už jí nezastavim. Né s tímhle..."* Mercy zatahala za železný řetízek na krku, který měl omezovat její sílu. "Spíš by to měla nosit ona."* Geat na ní hodil dlouhý pohled.
"Dobře víš, že není možné jen tak vytvořit tak mocné omezující kouzlo."
"To je jedno, ona nás fakt dokáže zničit."* Mercy krčila rameny, ale nevypadala, že by se nechala jen tak zničit.
"Udělala jsi to schválně." Geat se zamračil.
"He?"* Mercy se tvářila překvapeně. "Haló! Teď nejsem ta špatná já."*
"Takže to fungovalo." Vmísil se Giles. "Jenom se nepočitalo s tím, že jí to rovnou nezabije."
"My jsme s tím nepočítali." Opravil ho Geat. "A teorie pořád platí. Nemůže přežít pokud nezačne bojovat nebo ničit. A pokud začne, zemře po té co se zastaví."
"A pokud se nezastaví, obnoví se úplně."* Mercy se ušklíbla.
"Pokud se obnoví úplně budeme tu mít zpátky nejpacifističtějšího démona historie."
"Jsi asi přehlídnul tu část kdy jí kompletně přeskočí. Nejdřív zešílí a pak se začne měnit."*
"Myslím, že by jsme jí už neměli oživovat." Pronesl resolutně Giles.
"Ty jsi tu jenom díky ní." Ukázal Geat jeho směrem. Měl v sobě ze všech nejvíc lidskosti a rozhodně se nechtěl ufouna jen tak snadno zbavit. Nestal by se jedním z nejmocnějších mágů, kdyby řešil věci tou jednodušší cestou.
"Ten anděl nás právem varoval, že se něco stane." Bránil se Giles.
"Andělé se právem bojí." Zamračil se Geat. "Protože ona je Ten démon. Druh, který mezi nima udělal vždycky Tu největší paseku. Nejsou závislý na domácím prostředí a vysajou energii z čehokoliv." A pak mu to najednou došlo. Že je ufo opravdu vcelku nebezpečné.

O týden poté:
Nej víc nápadný asi byl ten klid. Všechno fungovalo jak mělo. Každý si dělal svoje. Nikoho nezdržovali miliony otázek, nic nevybuchovalo, v těžko přístupných místech se znovu vytvořily pavučiny, televize neběžela zapnutá celej den, věci neměnily znenadání barvy, jídlo bylo k jídlu, stěny se neotřásaly hlasitou hudbou a nikdo neumřel.
Byla by to nuda. Kdyby Geat nedotáhl velmi staré železné knihy, v nichž hledali odpovědi na otázky týkající se démonů. Hlavní otázkou bylo jak zabránit ufodémonovi aby zničil svět. Postupně zjišťovali, že je to skutečně teoreticky možné. Pak došli k tomu, že je to možné i prakticky. A když zjistili, že je to velmi snadné, raději už to dále nezkoumali.
Na zdech vedle knihovny vyselo několik velkých papírových pláten, zhusta popsaných a pokreslených jejich poznatky a různými grafy kde na začátku byl nějaký problém nad ním z čeho pramení nad ním z čeho pramení to a tak dále a tak dále. Jiné grafy zahrnovali řešení a co je potřeba k tomu a k tomu a ktomu. Jejich problémem, ale bylo, že řada z těchto grafů byla do kruhu.

O týden později:
Pak nějaký čas vyšetřovali Mercy. Zjišťovali jestli je schopná přežít střet z démonem nejvyšší kategorie v pozemském ringu. A počítali o kolik by jí museli snížit hendikep, aby to dokázala. Z čísla, které kalkulačka odmítla zobrazit, vyplynulo, že by to bylo jako sfouknout svíčku jaderným výbuchem. Ten plán se líbil jenom Mercy.
Geat ho nakonec zavrhnul jako neúčinný, protože potřebovali démona sfouknout opravdu rychle. Konzultovali to pak přes prostřeníky se sborem strážních andělů a ti je ujistili, že jsou připraveni kdykoliv ve věci zasáhnout.
Toho se Geat obával nejvíc. Aby rozespalému sotva vylíhnutému démoňátku, zatímco se snaží potlačit svůj přirozený instinkt k ničení, mávali před očima rudým hadrem, nebo perutěma.
Pak zkoumali jak do dívky uložit nějaký funkční sebedestrukční mechanismus, který spustí dřív než se začne měnit. Nepřišli ale na to jak podchytit moment než to začne. Jakýkoliv moment potom už bylo pozdě. Rozhodli se přesně vytopovat a stanovit podmínky při jakých to začne. A místo s dalším kruhovým grafem bez vyústění skončili s grafem typu pyramida, s nekonečně širokou základnou.
Neměli nekonečně velký papír, tak si práci značně zjednodušili a vybrali si z příčin ty co se jim nejvíc líbily.

O další týden později:
To už se jim po ufounovi začalo stýskat a horečně finišovali. Mercy přidali nějaký bonusy, žádný k síle, ale jeden velký k odolnosti. Do ufounovi hlavičky se rozhodli uložit neuronový okruh, který zachytí 99% situací vedoucích ke katastrofě a napojí jí na zdroj energie, který jí okamžitě zpopelní.
Nakonec provedli rituál znovuzrození a přivedli ufo zpět. A když se pak tvářili, že je všechno v pohodě, nebyli. Protože všechny jejich úvahy byly ryze teoretické a existoval jen jediný způsob jak je ověřit v praxi. Mercy měla tudíž zakázáno ufona psychicky týrat.
A Geat nechal magiče v pekle vyrobit další řetěz pro spoutání síly jako měla Mercy. Když by šlo všechno dobře, měl by během roku už první článek.
Taky chtěli ufouna objednat na terapii, aby zas vymluvila díru do hlavy někomu jinému, ale obávali se, že by jí hned po prvním sezení chtěli hospitalizovat, protože má halucinace. Možná by chtěli zavřít i ty halucinace.

*Překlad ze slangové američtiny.

úterý 6. prosince 2011

srpen 2011 - krvavá lázeň

V malém klášteře, skrytém na španělském venkově, se se západem slunce odehrávalo něco netradičního. Místo obvyklého klečení před oltáři a mumlání motliteb, zdrávasů a otčenášů, byla malá skupinka mnichů v šedých kutnách seskupena kolem rakve.
Byla to již druhá ztráta, kterou utrpěli během měsíce. A o tolik bolestnější než ta první, že je opustil sám opat. Nejprve se jeho učedník smýkl na zvonici a ještě jednou si pořádně prásknul do zvonu, o dva týdny později pak opat zemřel na selhání srdce z toho náhlého návalu stresu. Jeho nástupce, který ho měl ve všech oblastech nahradit, zemřel a on tak musel hledat jeho náhradu. Hledal tak intenzivně, že to s ním kleplo.
Mniši klečeli v ošuntělých šedých hábitech na kamenné podlaze zdobené mozaikou zobrazující slunce. Čela se jim potila a v uzavřeném kostele, bylo jak v sauně. Úcta k mrtvému pro ně byla ale víc než nepohodlí. A dokud prosili všechny svaté o opatrování opatovy duše, nemuseli myslet na to co si bez něho a jeho nástupce počnou.
Už týden se postili a spali jen málo. Čekali snad na zázrak nebo na znamení, které jim sešle bůh. Že někdo vyřeší jejich problémy za ně. Typické pro katolíky.
Najednou se dveře s rozletěly. Do prostoru vniknul proud světla, čerstvého vzduchu a Geat v monstrózním sombréru, Mercy v apartním kovbojském oblečku, polomrtvé ufo kompletně v černém a dva sluncem rozpálení železní pánové s velkými dřevěnými sudy na ramenou.
"Astala vista, bejby." Ohlásili svůj příchod a vešli tak akorát včas na to aby se za jejich zády sesunuly obě křídla dveří. Oni je totiž vyrazili dovnitř, i když se otevíraly ven.
Mniši se ani neobtěžovali změnit polohu. Jenom jeden se ztopořil a s tváří zahalenou v kápi se k nim otočil. "Čeho si zde žádáte?"**
"Vy jste mi tu něco skovali."*** Odpověděl Geat a prohlížel si zaprášený starý kostel, taková díra.
"Jsem si jistý, že už dlouhou dobu tu nemáme nic, než náš skromný majetek."** Poklonil se mnich.
"No vy ne, to tady ten gringo v dřevěným penále. Nejradši  bych jemu a jeho kumpánům plivnul do ksichtu, ale nemohl sem je najít dřív než všichni natáhnou bačkory."*** Styl jakým Geat mluvil naznačoval, že byl narozdíl od běžného stavu mírně rozezlen, možná ukřivděn.
"Ujišťuji vás, že náš opat byl nanejvýše zbožný muž."**
"A víte, že jeho předchůdci pohřbili v posvěcené zemi démona? Nevíte? No on o tom věděl. A přinášel mu krvavé oběti."***
"Me gusta pollo." Proneslo najednou ufo jedinou větu ve španělštině, kterou se naučilo z televize.
Mnich mlčel. Věci kolem se daly do pohybu. Golemové položili na zem sudy a chopili se kladiv. Geat procházel kostelem a hledal umístění tajného oltáře. Došel až ke schodům před hlavním oltářem. Trochu je poklepal.... a viděl, že je to dobré. O pár centimetrů odsunul nejnižšší schod a objevil se malý nálevkovitý otvor. Ale krev nikde. Pečlivý opat ho po naplnění musel vždy očistit.
Kývnul na golemy a ti před zraky panikařících mnichů rozmlátili oltář (což bylo zcela zbytečné), schody k němu (což bylo asi nezbytné) a nakonec i podlahu (což bylo zcela klíčové).
Na obyčejnou podlahu kostela to bylo neobyčejně bytelné, pořád samá žula a granit. Jak postupovali, museli odsunout i rakev s opatem a skučící mnichy, kteří se sice ve svojí světlé chvilce pokusili zakročit, Mercy s nima ale hravě zametla.
Hromada suti, tam co stával oltář, stále rostla a výkop se prohluboval. Nakonec narazili na kov. Mosaznou trubku napojenou na přívod od oltáře a železnou truhlu postavenou na výšku v zemi. Spíš takovej trezor velikosti ledničky s mrazákem. Opatrně ho vytahli nahoru a položili vedle opatovy rakve.
Dostat se dovnitř bylo dílem okamžiku. Uvnitř bylo téměř mumifikované tělo s abnormálními špičáky.
"Hle, zde démon."*** Prohlásil Geat.
Tělo nebylo jen tak uložené. Bylo uvězněné mnoha pravěkými ostnatými dráty změdi a mosazi z nichž některé měli pěkně nepříjemná ostří. Dráty byly zařízlé hluboko do těla. Většina ale znovu zarostlá. Dost krutý způsob jak udržet na místě někoho kdo nemůže zemřít. Lapeného staletí mezi životem a smrtí, udržovaného při životě a zbytku rozumu jen nejmenší nutnou dávkou krve.
"Jak ty dráty vymotáme?" Zeptal se Giles, který vůbec netušil kde by měli začít.
"Když je vyrveme teď, rozpadne se na prach." Odpověděl zasmušile Geat. "Ale co. Ty století v utrpení už těch pár minut navíc netrumfne. Nejdřív oživení a pak až to ostatní."
Mniši tak nějak vytušili co chystají a začali provolávat jména všech svatých, oháněli se bohem, ďáblem, inkvizicí a rozstřikovali kolem sebe svěcenou vodu jak kropící vůz. Mercy je zase trochu uklidnila.
Geat ukázal k jednomu ze sudů. S řachnutím byl rozbit o okraj železné skříně. Z rozlámaných prken se vyřinul proud rudé tekutiny. Místo naplnil pach železa a zombíkdémon zmizel pod růžově zpěněnou hladinou.
Následovala chvíle napětí. Hladina krve pomalu klesala jak protékala otvory v železném rámu.
Něco se tam začalo hýbat. Mniši se křižovali. Hladina klesala. Už se měl objevit obličej. První co se objevilo byly ale prsa, hrudník, špičatý nos, tvář rozbořená jakousi brutální záslepkou Tam kde ještě před chvílí byla sušenka s vyceněným chrupem bylo alabastrové tělo, trhané na kusy mosaznými dráty, zařezávajícími se v panice stále hlouběji. Tělo sebou škubalo. Krev okolo vířila. Geat jí položil ruku na čelo. "Už to nebude trvat dlouho."**** Řekl konejšivě. A pohyb ustal. Zůstalo jen chvění, podobné tomu od zimy nebo horečky.
"Potřebujem vanu plnou krve." Rozkázal dozadu Mercy.
"Jsem snad nějaká zdravotní sestra?"* Odpověděla a rozhlížela se okolo. Takže potřebovali něco aspoň trochu těsného, neckovitého tvaru, kam by se vešlo tělo... Nejen proto že to byla nejlepší logická možnost, ale prostě proto, že tam nic jinýho nebylo se zahleděla na zrakveného opata. Pak se démonicky usmála, strhla víko a vysypala opata na podlahu. Naplnili jí z druhého sudu.
Geat se rozhodl udělat to jako s náplastí. Rychle strhnout. Nejdřív rukama kroužil ve vzduchu a virtuálně nabíral všechny drátky, sponky, hřebíčky, hřeby, skoby a další šrot. Pak v jediném momentě všechny vyletěli ven jako šrapnely z granátu.
Roztrhané tělo křečovitě zagrochtělo, ale pořád bylo tak nějak v jednom kuse. Telekineticky, aby se mu nerozpadlo v rukou v kostky na guláš, ho Geat přehodil do rakve plné čerstvé krve.
Jako když hodí do potoka nažehlené tepláky, krev se vsakovala do těla a tak jí pomalu dolívali aby udrželi správnou hladinku. Sud byl za chvíli prázdný.
Hladina se zklidnila. Nehybná, bez jediné vlnky. Odrážely se od ní poslední paprsky zapadajícího slunce.
"Nudá." Prohlásilo ufo po chvíli.
Geat se nad rakev plnou krve naklonil. Byl si jistý že se to povedlo. A taky že dáma pod hladinou má asi tolik schopnosti zůstat v klidu co ufoun. Bledá ruka prudce vystřelila a chytla ho za krk.
"Jsem rád, že tě ty staletí nepoznamenali."****
"Staletí?**** Se zasyčením se nad hladinu vynořila půvabná bledá tvář.
"Tady ti šmudlové tě dobře schovali."**** Geat ukázal na rozkládajícího se opata, který už stihl otrávit atmosféru okolo.
"A co je tohle?"**** Temně rudé rty si lokly krve a šedé oči se zamračily. "Prasečí krev?"****
"Svině je podle vědátorů mnohem příbuznější člověku než mezek."*** Odpověděl Geat.
"Já nejsem člověk."**** Zasyčela žena s naprostým opovržením.
"Je v tom pár kanců, statných hřebců, plemených býků..."**** Geat namočil prst do krve a strčil si ho do pusy. "...sousedovic kočka, medvěd, tři chráněné pandy a kvíčala."****
"Urozené panny došly?"**** Měla asi chuť na něco jiného než na zvířátka. A dívala se při tom na ufouna.
"Hodně se změnilo."**** Řekl Geat a vyndal z brašny jednoduché červené šaty, shnrnul.je a podržel tak aby si je mohla jednoduše navléct.
"Některé věci se nemění."**** Pronesla žena tiše a protáhla ruce pod ramínky. Narovnávala se a šaty jí pomalu klouzaly po těle. Stojíc byla o hlavu menší než Geat, jako typická středověká žena. "Některé věci se nikdy nezmění.**** Vykřikla a agilně skočila ufounovi po krku.
"Já nejsem panna." Byla dívčina poslední slova. Dřív než dopadly na zem, bylo ufo bez krve a upírka zmizela v šeru začínající noci.
"Může mi někdo připomenout, proč jsme tu šílenou ženkou vůbec oživovali."* Mercy si zapálila a udělala několik kroků ke dveřím.
"Protože jinak by zemřela." Odpověděl Geat. "Doneste sem všechnu zdejší zvířenu. Oživíme ufouna a vydáme se za ní."
"Bude asi hodně vystrašená." Giles se díval do temnoty venku.
"Myslíš?"* Mercy se zamračila.
"Si představ až potká třeba auto." Pokračoval Giles. "Je v tomhle světě úplně ztracená."
"Na to spoléhám." Řekl Geat a postavil se vedle aby zjistil na co ti dva tak civí. "Tak pohyb děcka."
Oživili ufouna, většina mnichů při tom už omdlela a dodávkou se vydali k nedalekému městečku. Gilese a golemy poslali hlídkovat do ulic, aby se obyvatelům náhodou něco nestalo a Geat s Mercy a ufounem se usadili na jedné klidné staré vyhlídce na historickém kopečku. Do stínu pod stromem.
Žena, nervozně se rozhlížející po všem okolo, se za chvíli objevila na konci ulice. Přicházela a prohlížela si všechny moderní věci, nápisy, světla, auta, motorku. Geat použil ufona jako návnadu a nechal ho stát kousek za nimi uprostřed osvětlené ulice. Když jí žena uviděla rozhlídla se okolo, i za sebe a namířila si to přímo k dívce v černém. Určitě jí to nepřekvapilo, znala Geata dobře.
Když je míjela, vystoupila Mercy ze stínu a chytla jí za ruku. Žena se zamračila a sekla po ní drápem. Dostala za to ránu do čela a kdyby jí Mercy nedržela spadla by na zem.
"Kdo jsi, že se se mnou snažíš utkat."**** Žena se na ní znova vrhla, tentokrát se vší silou a obě přistály na zemi o čtyři metry dál. Mercy vespod. Obkročmo na ní seděla a cenila zuby.
"Démon."* Odpověděla Mercy a její tvář přešla do ruda. Obtočila jí ocas kolem krku a bez problému ji strhla stranou. Zvedla se, pořád jí držela za ruku.
"Dívky, dívky, dívky." Přispěchal Geat. Konečně si jí po těch staletích mohl znova prohlédnout. Vlasy se po tom co uschly zvlnily a získaly zlatavý odstín. Oči světlemodré barvy, s dlouhými řasami a úzkým tmavým obočím. Rty plné a rudé. Tvář a tělo byly štíhlé a perfektně tvarované.
Mercy tuhle blondýnku taky už jednou viděla. Kdysi když chtěla vypadat krásně, přeměnil jí Geat do stejné podoby. Možná proto jí drtila ruku v sevření daleko víc než bylo nezbytné.
"Hej, já už nechci utéct."**** Snažila se jí stará Španělka vykroutit.
"Jistě?"*** Geat se jí podíval přímo do očí.
"Jo, co je tohle za šílený svět? Možná bych měla být radši mrtvá."****
"""To se dá zařídit"*"***"**** Usmála se Mercy a přeměnila se zpátky.
"Démonka? Vážně?"**** Zatvářila se žena na Geata jako by spadnul z mandarinkovníku.
"Nepije tolik..."**** Geat se na chvíli zarazil. "...krve"****
"Vampírka? Vážně?"**** Mercy s obměnou zopakovala její větu a podívala se na něj stejným pohledem.
"Jděte obě do háje." Odpověděl Geat a šel za ufounem.
"Měli by jsme je rozsadit dřív než se skamarádí." Prohlásilo ufo.
"Tak vem Mercy, Gilese a ostatní a jeďte domů. Já zůstanu tady s ní." Geat pokyvoval hlavou.
"No jasňé." Smála se dívka a nadzvedávala při tom levé obočí.
"Ženský." Zabrblal Geat, chytil ženu se spičáky za ruku, aby jí Mercy mohla pustit a odešel s ní tam kde to před pár stoletími začalo.


*Překlad ze slangové američtiny.
**Překlad ze španělštiny.
***Překlad z westernové mexičtiny.
****Překlad z postkolumbovské španělštiny.
*******Tolik hvězdiček má metaxa, kterou pili Geat a Kar, jak se ta upírka volala, po tom co všichni odjeli.

pondělí 5. prosince 2011

květen 2010 - případ v černém lese

Jednou v poledne, v době kdy všichni seděli u stolu a jedli pudink, donesl Giles výtisk novin. Beze slov ho položil před Geata a vrátil se k práci v knihovně. Ufo se okamžitě přestalo věnovat pudinku a natahovalo krk, aby přes stůl vidělo o co jde.
Na první pohled by jakéhokoliv čtenáře zaujalo, že je to celý německy. A tím by většina čtenářů asi i skončila.
"Zmizení v černém lese... Při pátrání po pohřešované archeoložce zmizel celý oddíl dobrovolných hasičů." Přeložil Geat nahlas a zahleděl se na doprovodnou fotku. "Na tomhle světě zmizí každou chvíli spousta lidí, ale teprve když se ztratí prsatá zlodějka pokladů, v těsném triku a šortečkách, hned jí běžej všichni hledat."
"Řekla bych, že ti hasiči jí našli."* Poznamenala Mercy s úšklebkem.
"Já to nechápu." Prohlásilo ufo se lžičkou v puse. Obvykle se nezabývali pohřešovanými. Giles však pečlivě sledoval určité "zajímavé" oblasti.
"No tak půjdeme najít jejich kosti." Geat odsunul noviny stranou.
"Kam ten spěch? Chceš najít tu archeoložku dokud je ještě teplá?"*
"Trochu piety bych prosil." Odpověděl Geat. "Ta bude nejmíň na dva kusy."
Během chvíle byli připraveni vyrazit. Kompletní posádka. Oblast kam mířili se sice zřejmě hemžila zvědavými pisálky i hledači hledaček pokladů, ale Geat věděl, že může potřebovat každou ruku, hlavně tu železnou.
Bez problému překročili nestřežené hranice a zamířili do jedné ze silně zalesněných oblastí v Bavorsku. Po cestě nakoupili nějaké klobásy, aby zabili čas a taky pár sádrových trpaslíků na trénink střelby.
Na místo dorazili v noci. Přesněji o půlnoci.
Jak předpokládali, většina pátracích oddílů ve tmě nechtěla riskovat, že víc lidí ztratí než najdou. I přesto se ale po lesích pohybovaly skupiny vyzbrojených myslivců.
Zaparkovali dodávku ve velkém křovisku a oděni v černých cestovních pláštích vyrazili do tmy. Zatímco Geat a Mercy jako většina šelem viděli i v noci, ufo vidělo houby a neustále do něčeho naráželo. Železní golemové sice občas taky do něčeho narazili, ale většinou jim to s praskotem uhnulo z cesty.
Geat je vedl ke skupině malých skal. Pak chvíli hledal širokou puklinu. Pak chvíli sledoval les, jestli někdo nesleduje je. Pak si Mercy zapálila a bylo po inkognito akci. Geat je rychle zahnal do nitra skály.
Trhlina byla dost velká, aby jí prošli pohodlně všichni, zcela záměrně. Několik minut se soukali mezi skálami, až se najednou zastavili.
"No, možná, že jsem měl jít první." Řekl Geat.
"To říkáš až teď?"* Mercy hodila dozadu hořící nedopalek. Geat tou dobou už traversoval nad jejich hlavami. A když mu Mercy laskavě udělala trochu místa, sestoupil níž.
Rukou zalovil v prohlubni v kameni, která byla asi dva metry nad zemí. Mercy ho znuděně pozorovala. Nějak se mu to nedařilo.
"Já tam vlastně nedošáhnu." Prohlásil Geat objevně. Následoval Mercyn hluboký výdech a chvilka intenzivního pošťuchování ve stísněném prostoru, po kterém se jejich pořadí kompletně vyměnilo. Jeden z monstrozních golemů vsunul ruku do otvoru a ozvalo se dunivé cvaknutí.
"Teď zatlačit zde." Ukázal Geat. A cesta se najednou otevřela a všichni měli plnou hlavu otázek jak to ta prsatá archeoložka asi zvládla bez pomoci. Kdyby bylo světlo určitě by si všimli rýh od páčidel všude kolem. Podle nich asi našli cestu ti hasiči.
"A alibaba je doma?"* Zeptala se Mercy.
"Alibaba je mrtvej, ale mělo by tady být jeho 40+ loupežníků." Odpovědel Giles.
"A ti nás zabijou." Zachechtalo se ufo.
"Pendrek, zavřete za náma." Zavelel Geat a vstoupil do temného prostoru.
"Už si můžu rozsvítit baterku?" Zeptalo se ufo a vzápětí byli všichni oslepeni kuželem světla, který oběhnul kolem dokola a zase zhasnul. "Myslim že po tmě to tu je mnohem míň strašidelný."
"Světlo, to zabilo všechny ty lidi, jejichž kosti nám tu křupou pod nohama." Informoval Geat, zatímco procházeli širokou dolů směřující chodbou. "Strážci ve tmě nevidí."
"Neměli by jsme rozbít tu baňku?" Zeptal se Giles.
"Až v hlavním sále." Po tmě pokračovali dál.
Sice byla tma, ale to že vešli do velkého prostoru, poznali všichni okamžitě. Pak na zemi narazili na něco měkkého. Našel to ufoun tím, že o to zakopnul. Po hmatu to byl hasič, protože to mělo plochý hrudník. Geat nechtěl jít po tmě dál, aby neklopýtali přes mrtvoly a vzal si od Gilese skleněnou baňku. Někde před nimi cosi kamenně zaskřípalo.
Baňka se s řinkotem rozbila o strop. Kámen na vršku sálu začal namodrale zářit. Před nimi se objevily schody. Na jejich vrcholu byla plošina s kamenným sarkofágem. Okolo něj v kruhu stály velké sochy s bílého křemene. Hlavy měly skloněné a rukama svíraly jílce velkých širokých mečů špičkou opřených o zem. Tvarem a velikostí vzdáleně připomínaly železné golemy, jen byly trochu robustnější.
Po schodech byly rozházeny hromady kostí a i příděl čerstvých mrtvol.
"A je tu světlo a my jsme pořád naživu." Řeklo ufo po chvíli, když už jí to nedalo a musela něco inteligentního prohlásit.
"Oni čekají až sami vejdeme do pasti. Pořád jsme moc blízko východu." Řekl Geat a vydal se po schodech nahoru. Ostatní čekali dole. Nikdo z nich v jeskyni předtím nebyl a nevěděli co dělat. Krom golemů, ti zaujali bojový postoj.
Geat vystoupal až k vrcholu schodiště. Obrátil jedno z těl a v modrozelené záři se objevila půvabná dívčí tvář. Už za svůj život viděl miliony mrtvých, ale lítost ho přepadla vždy když viděl zmařené mládí krásných dívek. Nebo starého známého staletí ležícího v rakvi.
Geat vstal a postoupil k sarkofágu. Věděl, že osud každého na jeho místě by rozhodla následující akce. Vytáhl placatku a do poháru, který vytrhl ze ztuhlých rukou mrtvé archeoložky nalil vrchovatě toho nejlepšího vína.
Pak obsah nalil do otvoru v kamenné desce. A tekutina pomalu prokapávala k tělu ukrytému uvnitř. Archeologové a historici by to jistě prohlásili za zločin, kontaminaci a ničení starých artefaktů. Jejich kosti leželi tam někde dole.
Geat znal muže, který na místě odpočíval. Bylo tomu skoro sedm set let co ho zde uložili jeho nejvěrnější. Patřil k mocným mágům a díky tomu, že rozuměl všem principům přírody dokázal nejen oživovat mrtvé, ale také vdechnout život tomu co nikdy nežilo. Část principu sice převzal od alchymistů z pekel, kteří byli zodpovědní za tvorbu válečných strojů - pekelných golemů a dalších ohavností, ale jinak vše doplnil a upravil pro pozemské potřeby.
Pokud měl golem fungovat potřeboval od někud brát energii. Většinou byl stvořen tak aby jí bral přímo z podstaty svého vesmíru, která energií vždy překypovala. Pokud se nenacházel ve svém světě rychle energii ztrácel a nakonec vyhasl a zastavil se. Proto si nemohl Geat na zemi trvale udržovat příliš velkou skupinu pekelných železných strojů, pokud nebojovaly.
Řada mágů si proto vytvořila vlastní neživá monstra, která neměla tu nevýhodu, že pocházela z jiného světa a neměla nekompatibilní zástrčku. Bylo jich vytvořeno mnoho, malých i velkých, bojových i pracovních. Většina z nich byla dávno zničena, ale ty které nemohl poškodit čas existovali dále.
Mrtvý muž patřil k těm dobrým a pro boj se silami temnoty a zkázy si vytvořil armádu velmi silných kamenných monster, která nakonec přežila i jeho. V jeho posledním boji jich mnoho bylo zničeno a rozdrceno při snaze ho ochránit, nakonec ale padl.
Ti co zbyli přestali bojovat, sebrali jeho tělo a odnesli ho na toto místo. A když ostatní mágové uctili jeho památku, uzavřeli jeskyni a nechali všechno zmizet pod nánosem času. Záměrně jí neuzavřeli zcela, nechali možnost otevřít vchod, kdyby se partička bílých golemů třeba chtěla obtěžovat a občas pomoct při záchraně světa.
Občas se ale objevili nějací nenechavci co si chtěli přilepšit tou trochou ceností pohřbených v temnotě. A jakmile do tmy přinesli světlo, byli v něm rozsekáni útvarem podivně agilních soch.
Geat přihodil ještě několik obětin, sám se napil z poháru a otočil se k nejtmavší ze soch. Tomu nejlepšímu bojovníkovi ze všech. Pozoroval jeho kamennou pokrovou tvář, bez jediné odezvy. Pohárem si přiťuknul s jeho mečem, který byl až monstrozně veliký, dva metry dlouhý, čtvrt široký v čepeli. Padlý mág nebyl jediný kdo mu chyběl. Řada bílých golemů, secvičených líp než římské legie, byla spolehlivou oporou v každém boji.
"Jednou odsud stejně vylezete a připojíte se k nám." Řekl kamenné mase a vrátil pohár na místo. Golemové byli poháněni samou matricí světa a tak museli cítit pokud byla v nerovnováze. Byli stvořeni k tomu aby chránili svět a nejlíp jak mohli uctít svého stvořitele bylo stát na straně dobra v rozhodujících chvílích.
Pak si naložil na rameno mrtvou archeoložku, ostatní pobrali hasiče, snažili se mít všechny jejich kousky a vydali se k východu. Světlo na stropě začalo slábnout.
Bylo trochu problém propasovat se ven, ale nakonec se to vyřešilo vytažením mrtvých těl směrem vzhůru. Zatímco Mercy se z nich nahoře snažila udělat úhledný balíček, Geat uzavřel vchod a zakryl všechny stopy.
Táhli těla po vršku skály kam až to šlo a pak je naházeli dolů. Slezli k nim a zkoumali jak to vypadá.
"Tomu že umřeli pádem shora stejně nikdo neuvěří." Řekl Geat. "A taky, že je tohle místo činu."
"Já bych to zapálila."* Mercy vytahla cigarety.
"Si posluž." Odpověděl Geat. "Ale tu ženskou tu nenecháme."
"Co s ní máš v plánu?"* Zeptala se Mercy podezřívavě, zatímco zahájila kremační proces.
"Když se najednou objeví s naraženou palicí a amnézií, přestanou jí konečně hledat."
"A spravedlnosti bude učiněno za dost, že?"*
"Ta holka za nic nemůže." Uzavřel to Geat.
"Stejně jí nakonec zavřou za vraždu těch hasičů." Přispělo do debaty ufo.
"A co když se sem ta mrcha vrátí?"*
"Možná by jsme jí měli chvíli sledovat co bude dělat."
"No jasně, hlavně jestli se po tomhle pořádně vykoupe."*
"Nejlepší by bylo nasadit na její sledování nějakého ducha." Všichni se otočili směrem k ufounovi, který byl asle stále ještě naživu.
"To né." Zamračila se dívka. "Mam rozdělaný puzzle."


Ráno bavorští myslivci téměř zastřelili spoře oděnou, otlučenou archeoložku, která si nevzpomínala na nic z uplynulých dní a odmítala, že by kohokoliv rozsekala na kusy. Lékaři pak po ohledání jejího těla pojali podezření, že mluví pravdu a po ohledáním těch otatních těl, že je třeba zvýšit rozpočet místního policejního sboru a do výzbroje zařadit něco větších ráží.
To už ale byli všichni na cestě domů a měli jen menší problém při nenáhodné kontrole při uzávěrce oblasti, protože ufo nemělo nejen pas, ale ani jakýkoliv doklad o totožnosti, dodávka měla technický průkaz v čínštině, Mercy kouřila cigarety bez kolku a sádroví trpaslíci nezněli dostatečně dutě.
Chtěli zavolat pro rentgen, ale Geat trpaslíky jednoduše rozmlátil aby ukázal, že v nich žádné drogy nejsou.
Už se za nima vytvářela kolona tak je propustili a za zatáčkou naložili oba golemy, kteří před kontrolou vyskočili a ve tmě jí obešli.
Giles pak ještě několik dní sledoval bavorský tisk, ale už se tam nic zajímavého neobjevilo.

*Překlad ze slangové američtiny.

říjen 2010 - Je tam bůh?

Jednoho z posledních horkých podzimních dnů. Na okraji hloučku turistů. Uprostřed rytířského sálu na jednom z jihočeských hradů. Stála podivná trojice postav a naprosto ignorovala výklad průvodce. Otočeni opačně než zbytek skupiny, zkoumali zdánlivě obyčejné kopí. A snažili se být nenápadní.
"Celou tu dobu..... celou tu dobu... " Opakoval Geat. "... to stálo tady, opřený o zeď."
"Taky kdo by si toho všimnul, žejo?"* Pokrčila Mercy rameny.
"A je to vůbec ono?" Ufoun se ke kopí naklonil. "Mě to fakt přijde jako úplně obyčejný."
Hlas průvodce utichl a skupina se šourala do dalšího sálu. Trojice se nepohnula.
"Tak jdem." Rozhodl nakonec Geat. "Je to tu už tři sta let, tak to tu bude i zejtra."
"Nebude." Prohlásilo rozechvělě ufo. "V noci se sem vloupáme a šlohnem to." Očička jí při tom typicky zářily.
"Na co čekat." Zívla Mercy. Popadla kopí a mrštila jím nazdařbůh z okna. Ufoun k němu přiskočil aby sledoval kam dopadne. Někde nazdařbůh dole zmizelo v lese.
"Vopravdu, Mercy, od tebe by se mohli všechny zločinecký mozky učit." Okomentoval situaci Geat a následoval zbytek skupiny. Za jeho zády z okna vyletěla ještě sekyra, palcát a cínová číše z třináctého století.
Dokončili návštěvní okruh a rychle zamířili za hradby. Vzali to příkopem a neustále se dívajíc na hrad a jeho okna nad sebou, se snažili určit místo dopadu.
Kopí našli rychle, protože trčelo kolmo vzhůru a to i přes to že ho dobrej metr byl zaraženej v zemi. Geat zkoumal škody a Mercy s ufounem dál chaoticky chodili okolo.
"Kašlu na to."* Prohlásila po chvíli Mercy a radši si zapálila.
"Kašleš na co?" Zeptal se Geat zatímco kopí pomalu vytahoval. Po chvíli se mu to podařilo. "A co je tohle?" Vykřikl, když viděl ufona držícího v náručí válečnou sekeru, palcát obalený hlínou a číši.
"Suvenýry." Usmálo se ufo.
"Myslim, že nás někdo zmerčil."* Mercy ukázala k hradnímu příkopu.
"Ne, to jenom zavolali hasiče, když viděli černý dým stoupat z lesa." Brblal Geat mizejíc mezi stromy.
"Jasně, jen se běžte schovat, já je zdržim."* Rozpřáhla Mercy ruce. Zůstala sama. Ale ne na dlouho.
Přispěchala k ní trojice můžů. Chvíli si jí zaraženě prohlíželi. Dlouze si potáhla a foukla na ně trochu smrtícího kouře.
"V lese se nesmí zapalovat oheň." Vyhrkl jeden.
"Nevidím žádný upozornění?"*
"Jaký upozornění?"* Muži se po sobě nechápavě dívali.
"To nevíte, že v americe jsou na každým stromu varovný piktogramy, že se jedná o hořlavinu?"*
"Eeeeee." Nastala trapná chvíle ticha. Mercy by nejradši odešla, ale tušila, že jí pánové jen tak nenechají.
"Ëueeëë? Co vy jste vůbec za zvrhlíky že ve třech běháte za holkou po lese?"* Nasadila jednu ze spolehlivých technik jak se zbavit otrapů. A dokonale je zaskočila.
...
"Já sem Franta." Vyhrknul nakonec ten nejvíc moc duchaplnej. A usmál se.
Teď byla zaskočená zas Mercy. Oni byli fakt nějaký divný.
"To je ona!" Ozvalo se odkudsi zhůry hromovým hlasem. Všichni obrátili zraky ke korunám stromů.
"Přiveďte mi tu blondýnku." Ozval se hlas znovu.
"Bože? Já jsem  vyvolená?"* Mercy schválně koukala na opačnou stranu a muži okamžitě začali zkoumat kam se dívá.
"Ježiši Kriste, jdu dolů." Ozvalo se naprosto znechuceným tónem.
"Džízs, on se vrací na zem."* Vykřikla Mercy a zpitomělý Franta prakticky padnul na kolena.
Chvíli to trvalo než syn boží sestoupil až do hradního příkopu. Nasupeně se blížil a už z dálky hrozil pěstičkou. Mercy zvedla ze země největší větev co se tam povalovala, potěžkala jí a usmála se. Cvičně máchla do vzduchu, několikrát udeřila do země a s mohutným rozmachem přerazila blízkou borovici. Zahodila větev a chopila se zbytku stromu. Potěžkala ho a usmála se ještě víc.
Chvíli pobíhala po lese s šestimetrovou borovicí a snažila se korunou zaplácnout každýho kdo byl v dosahu. To dalo ostatním dost času nasednout do dodávky a v klidu odjet i s lupem.
Takže když Mercy došla na parkoviště nikoho tam nenašla. Cítila se sice lehce dotčená, ale obrátila do sebe lahev, nasedla na motorku a vydala se na cestu s větrem ve vlasech. Rozhodně by nemělo cenu snažit se dohonit dodávku řízenou sebevražedným ufounem, kterou na silnici dokázaly udržet jen drobné korekce přitažlivých sil vytvářených většinou Geatem.
A zatímco Mercy někd cestou narazila na motorkářskou hospodu, zbytek dorazil v pořádku domů. Giles je už netrpělivě očekával a trochu se divil, když jako první vešel ufoun se sekerou a palcátem. Pak ale uviděl kopí a všechno bylo v pořádku.
Ufo šlo pucovat zablácený palcát a Geat položil kopí na stůl. Giles přinesl druhé, na pohled téměř stejné. Rozhodně se jednalo o stejnou výrobní sérii, práci stejného kováře. Geat pamatoval muže, kteří je přinesli do bitvy. Stáli vedle sebe jako bratři a několikrát ho probodli. Jejich údery by byli smrtící. Kdyby nebyl nesmrtelný.
Nestalo se mu často, že by byl v boji zasažen. Staletí z něho udělala mistra v boji s každou zbraní. Pokaždé když se to stalo, uznal svojí porážku a protivníka vzal něčím po hlavě. Díky tomuto požehnání se pak většina dožila konce boje.
Neměl důvod se o ně dál starat, přece jen to byli nepřátelé. Pozornost musel věnovat jejich zbraním. Ulpěla na nich jeho krev. Krev a jakákoliv další část těla mohla být dostatečně nepřejícím mágem zneužita k útoku. Proto bylo vhodné eliminovat všechny genetické stopy na minimum. A za chvíli už obě kopí vesele praskala v ohni.
Když se vrátila Mercy vypadala trochu rozmrzele, že jí nechali samotnou a od ufouna za to dostala na usmířenou cínový pohár, aby mohla pít se stylem. A stovky let starými bacily.

*Překlad ze slangové američtiny

úterý 1. listopadu 2011

srpen 2008 - zrození

Prvních pár týdnů žilo ufo výhradně v podzemním sídle. Veškerou realitu pro něj tvořilo jen několik místností a z počátku to té nové dívce celkem vyhovovalo. Rychle prozkoumala každý kout a každou věc, kterou Geat s Mercy shromáždili za dlouhá staletí. Díky vrozené zvědavosti se pro ní nový svět stal něčím velmi dobře známým. Teda alespoň ten malý kousek světa.
Brzo se ale začala ptát na to co je tam venku za vchodovými dveřmi a labyrintem chodeb. Hodně toho viděla v televizi na kterou neustále čučela Mercy. I když z neustálého přepínání programů mohla mít akorát tak guláš v hlavě. Internet pro ní díky negramotnosti byl ještě zcela neužitečný.
Ufo si představu o vnějším světě učinilo úpravou podoby toho, ze kterého přišlo. Stačilo ubrat něco žhavé lávy a přidat pár kytek. Teda to si myslela. První výstup nahoru pro ní tudíž byl velkým překvapením. Svět lidí byl mnohem subtilnější a elegantnější. Město vynikalo množstvím drobných okrasných celků, které by nepřežili jediný průchod pořádné armády. Vlastně vypadalo jako by přes něj pořádná armáda už pár století nepřešla.
Všude byla spousta barev a obrovské množství bezstarostných lidí chodících po ulicích. Pro ufo to bylo přímo fascinující. V té době už si byla plně vědoma limitů svého nového těla, ale stále v ní zůstávalo hodně z myšlení démona. Určitě by řekla, že obyčejní lidé se venku promenádují jako kachny na rybníce, kdyby ovšem věděla co je to kachna nebo rybník.
Všechno kolem se jí zdálo tak křehké a zranitelné. Zvlášť po té co otestovala svoje nové tělo a zjistila, že opravdu mnoho nevydrží. Nemělo žádnou tepelnou ochranu, už při sto stupních se odpařilo, nemělo žádné zesílení v oblastech životně důležitých, což byly prakticky všechny, stačilo i drobné říznutí a hned ztratilo všechnu krev. Kostra nevydržela ani průměrnou zátěž a všechno mimořádné zacházení bylo provázeno enormním množstvím bolesti.
Lidé byli navíc zcela neschopní bez svých strojů, aut, elektronických zařízení a supermarketů. Typický příklad zpohodlnělé civilizace určené k zániku.
Ufo strávilo mnoho času na procházkách pod dohledem Mercy a zkoumalo jak lidská společnost funguje. Každý zvlášť si musel zajistit potravu, peníze na ní a místo na spaní a to celé násobeno milionkrát dělalo z města jedno velké chaotické hemžiště. Zpočátku pro ní bylo velmi obtížné to vše sledovat. Měla pak mnohem raději podzemní sídlo, z kterého chtěla předtím ven. Bylo oproti vnějšímu světu takové klidné a tiché. A některé věci se tam nepohnuly celé roky.
Nakonec jí ale svět lidí znovu překvapil. Objevila noc. Dobu kdy se většina světa skryje ve svých přístřešcích jako kdyby se za tmy po světě měli prohánět nějaké přízraky. Ufo dobře vědělo co je tma a jak vypadá. Netušilo však nakolik může být její podoba poetická.
Geat se paradoxně bál méně nechat jí pobíhat samotnou v noci než ve dne. Sám měl s nočními procházkami řadu zkušeností. A proto poprvé když nechali ufouna zcela bez dozoru venku, bylo to uprostřed noci v jednom z rozlehlých pražských parků.
Dívka si to tam okamžitě zamilovala. Vypadalo to jako statické šedivé zachycení světa který byl jinak velmi barevný a dynamický. Tma skryla vše co nebylo podstatné a ve světle měsíce vystoupily jen majestátní obrysy stromů. Všechno ostatní zůstalo na hranici mezi světlem a stínem. Její oči sotva dokázaly rozlišit co je skutečnost a co dokreslila její představivost. Dlouze civěla do tmy na věci které tam střídavě byly a nebyly a snažila si představit jak vypadaly za světla.
Pak si sedla do vlhké trávy a užívala si chladivého vánku, který sebou přinesl přízemní mlhu, která dokonale dokreslila celou scenérii. Nejdřív si nebyla jistá jestli ten bílý závoj není nebezečný, ale nakonec jí jen obklopily bílé linie neškodné vodní páry. Nejlepší bylo ale měsíční světlo, procházelo korunami stromů a rozsvěcelo mlhu tak že byly paprsky světla téměř hmatatelné. Připomělo jí to rudou zář prosvítající černý kouř valící se nad liniemi směrem od čela útočící armády.
Nijak jí nechyběla dlouhá tažení a neustálé ničení. Ani velké síně válečných klanů, kde se odehrávaly neustálé boje o nadvládu. Trochu jí chyběly území za nekonečným a neprostupným pásem opevnění. I tam se neustále bojovalo o svrchovanost, ale narozdíl od sídla jejího prestižního klanu, si tam na ní nikdo netroufnul. Pokud se ovšem nepřiblížila k místům kde byly umístěny bedlivě střežené brány na zem. Občas se jimi propašovalo nějaké malé pokroucené stvoření z pekel. Nikdy v celé historii přes ně ale nepřešel démon jako byla ona.
Peklo bylo jako jakákoliv jiná společnost. Jako mraveniště, potřebovalo vládce, dělníky, vojáky respektive monstra, učence vytvářející silnější zbraně a monstra, umělce starající se o co nejděsivější design, vojenské velitele, elitní monstra, zkázonosná ničivá monstra a úplně navrchu respektive vepředu, úplně vepředu v první linii, démonická monstra jako byla ona.
Nijak netoužila stanout na čele armády nebo zaujmout významné postavení v klanu, kde byli všichni sice jedna velká, hodně velká, rodina, ale i přes to se všichni snažili vydrápat až na vrchol a svrhnout vůdce a zakladatele klanu, velkýho taťku šmoulu.
Ufo sice nechápalo jak je možné, že jak na zemi tak v pekle mají všichni maminku a tatínka a Giles se mu to marně snažil vysvětlit, že je to pro potřeby evoluce a přežití tím nejjednodušším systémem a podle jakéhosi Occamova holícího náčiní je úplně jedno na kterém konci světa se člověk nebo démon nachází, nejjednodušší a nejefektivnější řešení se vždy samo prosadí. To jestli rodiče nakladli vajíčka, narodilo se živé mládě nebo se se srazily dva výboje energie už nebylo podstatné.
A stejně jako v evoluci na zemi, i v pekle byli v každé generaci jedinci více či méně silní. V pekle ale ti méně silní nepřežívali příliš dlouho. To byl důvod, proč Geata ufo jakožto démon tolik zaujalo. Bylo velmi divné, že je se svým přístupem pořád ještě naživu. Lidští psychologové by mu to nejspíš vysvětlili jako syndrom černé ovce. V každém kolektivu bylo nutno mít na koho svést všechny problémy, někoho kdo všechny stmelí společnou nenávistí. Černou ovci se nevyplácelo likvidovat, protože by na její místo musela být nalezena náhrada.
A když ufodémonka musela projednou zase do války, šlo všechno jako obvykle, zůstala v záloze prvního sledu a s dalšíma třošku méně černýma ovcema chránila polní linii opevnění, která měla zadržet případný úspěšný protiútok.
Ten však nezůstal u toho aby jen hypoteticky visel ve vzduchu a když se elita elit vedená vůdcem klanu vydala napomoc pravému křídlu, nepřítel prorazil až k záchytnému valu. Ufodémonka byla během chvíle poslední přeživší z černých ovcí. I přesto, že měla za zády ještě miliony nabroušených kopí, rozhodla se použít svojí démonickou supapowa. Během vteřiny pak rozdrtila kompletně celé záchytné opevnění.....
A tak se dostala na zem. A vůbec nic jí nechybělo. Jenom občas cítila části těla, které už neměla. Třeba takové fantómové rohy. Měla neustálé nutkání podrbat se na hlavě. A úsměv, nevysvětlitelně znepokojující úsměv, ve kterém se odrážel lesk ocelových tesáků velkého taťky šmouly.

středa 19. října 2011

duben 2010 - God bless America

Mercy si zrovna trénovala direkt mlácením do pytle plného kamení, když se objevil duch ufouna a tvářil se poněkud vyjeveně.
"Co je, zase tě někdo unesl, aby tě rozřezal za živa?"*
"Né to bych si náležitě užila." Zakřenil se ufoduch. "Ale mají tak nějak... moje ostatky.... musíš to vidět."
"Tvojich mrtvolek jsem viděla už dost."*
"To rozhodně ne." Zavrtěl duch hlavou a zmizel. Mercy se po ní odhlédla a pak pokrčila rameny. Tak jak byla, jen v džínách a tílku, dotáhla ke krbu létací prášek a přenesla se za ufounem.
Objevila se jak jinak než v márnici. Sotva poslední plameny z jejího portálu olízly strop, rozezněl se požární hlásič a začalo pršet.
"Co by tady asi tak mohlo hořet?"* Mercy se rozhlížela a neviděla nic než dlaždičky, plechový stůl s igelitovým pytlem ufounovi velikosti, ocelové stolky s nástroji a stěnu se šuplíky na mrtvoly. Ufoduch ukazoval na stůl uprostřed místnosti. Mercy porozepnula zip a uviděla rozbitou černovlasou hlavu a pomlácené tělo.
"Jé."* Usmála se Mercy. "Co jsi dělala?"*
"Uklouzla jsem po okapu." Zamračil se duch. "Podívej se do přihrádek." Ukázala směrem k velkým šuplatům. Mercy jeden z nich vytáhla. Objevila se ohořelá černovlasá hlava. Nahlídla do dalšího. Téměř neporušené tělo s jednou ránou v hrudníku. V dalších kostra, torzo, a jakoby spící ufoun. Mercy do těla několikrát dloubla jestli se neprobudí.
"To jsem umrzla." Vysvětlovalo ufo.
"Někdo si tu dělá sbírku. Kde to jsme?"*
"V Utahu."
"Jsem doma."* Usmála se Mercy... "Jsou tu ještě další těla?"*
"Jenom spousta doktorů a... vojáků."
"Jestli něčemu nedokážu odolat víc než bílým plášťům, jsou to chlapi v uniformě."* Mercy se démonicky usmála, otevřela všechny šuplíky a zatím co za dveřmi začali pobíhat lidé, rozpoutala ohnivou smršť. Všechna těl se rychle proměnila v prach.
Muž v hasičském obleku rozrazil dveře a začal prostor kropit hadicí. Mercy ho vykopla na chodbu a mokrá od hlavy k patě vyšla ven.
Hasiči byli při nejmenším zaražení. Američani, vidí blondýnku v mokrém tílku a hned se jim rozum zastaví. Mercy jednoho chytla a kuželkářským chvatem porazila zbylých devět. Následujíc únikové šipky vyrazila k východu.
Rozrazila venkovní dveře a stanula před četou s namířenými samopaly. Okolo se chaoticky pohybovali doktoři, doktorky, vojáci a hasiči. Jakmile jí zahlídli, začali konat. Vojáci se začali šikovat do formace, doktoři zmateně pozorovali a ti, kteří až tak zmatení nebyli, ti kteří byli prověření a měli nejvíce informací, ti utíkali jako by jim šlo o život.
"Okamžitě si lehni a dej ruce za hlavu nebo ti ustřelíme palici."* Zvolal jeden z vojenských velitelů zatímco jí skenoval hrudník.
"Výzva přijata."* Usmála se Mercy a zacouvala do budovy.
Sotva se přeměnila do démonické podoby, roztrhala dveře mohutná salva. Vzduch se naplnil průraznými projektily a Mercy byla sražena na zem. Do chodby se nahrnulo vojenské komando. Objevil se ufoduch a i když se tvářil jako příšera z černý laguny, nikdo se ho nelekl.
Chvilka nepozornosti nicméně dala Mercy chvilku klidu. Vyskočila na nohy a začala mydlit vojáky hlava nehlava. Hned se dostala do varu a to už nemělo daleko k pekelnému běsnění.
Hořící postavičky vyběhly z budovy a velmi sprostě nadávaly. Mercy zatím procházela místnosti a vše obracela v popel. Ven vyšla nestřeženým vchodem, který si zřídila ve zdi několika kopanci.
Planoucího démona si nešlo nevšimnout a proto se k ní snesly projektily všech ráží. Kapky roztaveného kovu se jí rozplesklávaly o tělo. Pokračovala do další budovy a za nedlouho byl celý vojenský komplex v plamenech. Vojáci ustoupili před ohněm na volné prostranství.
Mercy dokonala dílo zkázy a zastavila se na prahu jednoho z hořících domů. Lehce povlávala ocasem a nastavovala tvář dešti roztaveného kovu. Budovy se začaly hroutit. Vykročila směrem k bráně. Když vojáci vyzkoušeli i nejtěžší kalibry, zastavili palbu. Jenom sledovali jak prochází plotem a míří k městu.
Vydala ze sebe spoustu energie a potřebovala trochu zregenerovat a když už byla na druhém konci světa, chtěla se trochu opít v místním saloonu.
Vyrazila po rozpálené silnici beze stínu a užívala si počasí, z kterého by pošel i velbloud. Chvilkama jí dělal společnost ufoun, ale zviditelnění ho dost vyčerpávalo a proto musela pořád odskakovat domů a dobíjet se z manapůlu na kredenci.
Proč jí nad hlavou nekrouží mrchožraví kondoři, pochopila v půli cesty kdy nalezla jeden dokonale vysušený exemplář. Spokojeně pokračovala po neudržované silnici s nulovým provozem a došla až do nevelkého města.
Už z dálky jí sledovali místní důchodci vysedávající na svých verandách a zápražích. Nebo možná sledovali ohromný sloup černého kouře stoupající z vojenské základny.
Mercy se vydala přibližně ke středu obytné zástavby až na malé náměstí s altánkem, sochou jakéhosi konfederačního generála a parkovištěm. Po krátkém zkoumání zahlédla klasickou americkou restauraci/bufet vedenou chlápkem ve flanelové košili. Přesně tak jak to znala z těch jejich seriálů.
Vešla dovnitř a usadila se na barové židli u pultu. Objednala si pivko a soubor smažených jídel obsahujících slaninu, vejce, slaninu, hranolky, slaninu, talíř, slaninu, příbor a slaninu. Pak začala vyndavat na pult bankovky a mince všech možných měn. Ale nenašla jedinej dolar. Nechala hromádku ohnilých bankovek na stole a s větou "Já se vrátím."* vyšla na ulici a vyhlížela nějakého solventního pána. Nic netušící ctihodný občas se po chvíli objevil.
"Nějaký drobný?"* Zkusila to Mercy nejdřív uctivě, ale muž se jí jen podíval do výstřihu a pokračoval dál. Plácnula ho tak silně, že udělal tři kroky dozadu a padl na zadek. Stoupla si nad něj s rukama v bok a muž pohotově vytáhl peněženku a podal jí hrstku drobných.
"A nějaký větší by nebyli?"* Zeptala se Mercy a ohnula hlavu na stranu, přičemž jí křuplo v krku. Muž přejel očima soubor jejích tetování, podíval se jí na prsa a pak ochotně odevzdal celý obsah peněženky.
Vrátila se akorát k jídlu. Bylo mastnější než lodní motor a křupavější než sušenky ze Sahary. Mercy to ještě vylepšila lahvičkou tabasca a tunou kečupu. Přihodila slánku a obsluhujícímu flaneláči se protočili oči. Poslední co bylo než si tím kompletně nacpala pusu bylo: "To samé ještě jednou."*
Obsluhující s otevřenou pusou sledoval střídavě její talíř, prsa, umaštěnou pusu, prsa, talíř... Zhruba u předposledního sousta se jí za zády objevili dva pánové z nichž jeden byl ten dobrák co jí zaplatil večeři a druhý místní šerif XXXXL. Rameno zákona si jí chvíli jen prohlíželo. V protilehlém zrcadle viděla jeho znechucený pohled. Mercy odložila vidličku a ztěžka polkla.
"Jenom projíždím."* Oznámila suše, když marně čekala jestli se on nakonec osmělí a něco jí řekne.
"Na to bych milerád dohlídnul."* Zabručel šerif a povytáhnul si gatě. Pak se chopil pendreku.
Mercy se zamračila, zvedla ze židle a se slovy "Lepší výhled budeš mít z chodníku."* prohodila tu vyžranou krabici výlohou. Pak mrkla na muže, kterého ten den už stála všechny peníze. Jenom se jí podíval na prsa a zdrhnul.
Agent sádlo se zatím venku zvednul. Povytáh si gatě, vytáhl kolt a výlohou, protože to bylo jednodušší než procpat se dveřma, vstoupil do lokálu. Mercy se smála. Už na ní za ten den vystřelili z ledasčeho, ale ta jeho zbraň by nestačila ani na toho mrtvýho kondora.
Došla až tváří v tvář k šerifovi. Vzhledem k jeho panděru to bylo tak na půl metru. Celou dobu na ní zkušeně mířil od boku.
"Znáš tu vojenskou základnu za městem?"* Zeptala se Mercy lascivně. Vepřová hlava přikývla. "Asi tak před hodinou jsem z ní udělala popelník...... A jestli se v tomhle městě nedá v klidu najíst, tak je mi naprosto k ničemu."* Křičela. "Tak utíkej do kostela a pověz faráři, že ďábel si žádá mastnou flákotu nebo tu všechno spálí na uhel."* A její ruce se křečovitě zatínaly.
"Ďábel?"* Vyhrkl brunátný šerif.
"Arrrr." Mercy zrudla daleko víc než je v možnostech obyčejného člověka a ocasem porazila stůl.
"Klid Mercí." Ozvalo se jí za zády a uprostřed bufetu se objevil ufoduch.
Veřejný ochránce pořádku utíkal tak usilovně, že při tom málem rozšlápl vlastní auto a zamířil přes náměstí ke kostelu. Zhruba tou dobou se objevilo několik černých aut. Mercy přešla k baru a objednala lahev burbonu. Obsluhující se přicucnul ke zdi a kryjíc si hlavu útrpným tónem oznámil, že whisky nevedou protože jsou jen jídelna. Praštila do barpultu tak silně, že všechny talíře přisály na stropě a v záplavě plamenů se přenesla zpět domů.
Černý vypálený kruh, který po ní zůstal na podlaze restaurantu, se stal pak součástí místního koloritu a lidé podnik hojně navštěvovali, protože to tam místní šerif skoncoval s démonem, který zničil vojenskou základnu. Při tomto heroickém činu dostal infarkt a cestou k poslední zbožné zpovědi ho na schodišti kostela vyzvedla sanitka.
Přesně v den prvního výročí se tam Mercy vrátila a rozbila pár půllitrů.... a hlav...... Pak se město začalo vylidňovat.......... Nakonec v něm zůstali jen ateisti.

* Překlad ze slangové američtiny.

středa 5. října 2011

červenec 2010 - večer 2+1, dvě bitky a večeře

Ten večer bylo komukoliv zatěžko nachystat něco k jídlu. Koho by taky bavilo stát u plotny třikrát denně, každý den, několik set let po sobě.
Teda ufoun byl pořád žhavej do kuchařských pokusů, ale koho by bavilo to jíst třikrát denně, každý den, několik set let po sobě.
Vyšli si tedy jako způsobná rodinka na večeři do asijského restaurantu kde spořádali co mohli, zas tolik toho nevypili a dřív než by se cokoliv seběhlo, zaplatili a vypadli aniž někteří vůbec stačili dojíst.
Zatímco si Geat pochutnával na misce se smaženými nudlemi, ufo na cestě domů hrálo svojí oblíbenou hru na počítání aut. Skákala ze střechy jednoho na druhé a cílem bylo získat co největší číslo než se ozve alarm. Jednou napočítala až do sto dvaceti, ale to nebylo v zrovna nejluxusnější části města.
Geat s Mercy šli pro změnu po ulici. Proto bylo dost zvláštní že do nich místo auta narazila drobná blondýnka. Když se za ní Mercy ohlídla, to děvče jí bez varování zarazilo nůž našikmo do krku. Ještě se na něj pověsila jako by jí ho chtěla protlačit až do srdce a pak s očima planoucíma vášní poodstoupila.
"To máš za mýho otce!" Vykřikla nakonec.
Mercy jen stála a prohlížela si jí. Zároveň si vytahovala nůž z rány. Takhle si to ta holka asi nepředstavovala. Její výraz se změnil z rozhněvaného v překvapený. Kdyby si normální člověk tímto způsobem vytrhl nůž z krku, asi by mu upadla hlava. Pravděpodobně pro to aby k něčemu takovému nedocházelo lidé po hluboké bodné ráně do krku rovnou umírají.
"A kdo byl tvůj otec? Ten co bil svojí ženu? Ten co okrádal stařečky nebo... ten co mi čuměl na prsa?"* Odpověděla Mercy na svojí obranu a prohlížela si čepel bronzové dýky potaženou černozeleným povlakem.
"Zabila jsi někoho, že ti koukal na prsa? To je tak odporný." Dívce se vrátil výraz plný nenávisti. A Geat mezitím ukořistil bronzovou zbraň.
Mercy se tím uvolnila ruka a tak chytla dívku pod krkem a zvedla jí do výše očí. Nechtěla jí ublížit. Necítila z ní nic zlého, krom pár panáků vodky. Ale musela se hodně držet.
"To je pěkná starožitnost." Řekl Geat a prohlížel si zbraň ze všech stran. Typická dýka z doby broznzové s netypickou sadou znaků vyrytých na čepeli. Hned by se zatoulal ve vzpomínkách do doby kdy poprvé sledoval zkušené ruce druida rýt ty stejné symboly do mnohem ničivějších zbraní. "Tohle vyrobila Brigid, zhruba před třemi tisíci let. Ale v tomto případě starší neznamená lepší. Kdyby jsi viděla jaké zbraně dokáže vyrobit dnes." Pak vytáhl nožík a zatímco se dívka bezmocně škubala Mercy v ruce, vyryl několik run do čepele a podstatně jí tím zmodernizoval. "Tak teď už to bude mít mnohem větší sílu. I když se to časem asi stejně rozpadne..." Geat se na dýku dlouze zadíval. Tolik mu chyběly časy kdy kombinovali dva zdánlivě neslučitelné druhy magie, aby byly věci odolnější a univerzálnější.
"...ale jí tím stejně pořád nezabiješ." Ukázal směrem k Mercy.
Dívka sebou přestala smýkat. Zadívala se na vylepšenou dýku. Vytrhla jí Geatovi z ruky a hbytě jí zabodla Mercy zpět do krku.
O vteřinu později přistála na čelním skle auta stojícím o tři řady dál. O dvě vteřiny později se jí vedle hlavy zabodla měděná dýka rozžhavená do běla.
"Necháme si jí....A budeme jí říkat Buffy." Řekl Geat s úsměvem. Mercy jenom zavrčela a koukala co by po holce ještě hodila. Byly tam jen další auta. Tak jedno zpopelnila.
"A nechceš mi ještě ohřát tohle?" Geat před ní předstrčil misku s nudlemi. Ten výraz v její tváři byl jak z komixu. Ani vlastní manželka by se na něj nedívala s takovou nechutí.
Ufo mezitím doskákalo až k číslu třicettři a znenadání se místo alarmu ozvalo "Ta blbá emařka nám skáče po autě. Já jí snad dam do huby."
Místo toho aby se ufo rozhlídlo kdo to na něj huláká, jen vykřiklo "Já nejsem emařka." A dupalo při tom po autě tak, že se sklo sypalo. Následně se jí po nohách vrhla parta lysých namakaných mlátiček.
Ufo vyjíklo a přeskočilo na další auto. Okolo ní se vyrojili snad všichni fotbalový chuligáni a kolem hlavy jí proletěla flaška. Ještě že měla přilbu. Rozběhla se po autech směrem zpátky.
Nedostala se daleko. Dvoumetrový chlápek se rozhodl jí pronásledovat rovněž po střechách aut. Jenom je bral po dvou.
Smetl jí v běhu a přes kapotu se skutáleli na ulici. Přímo k nohám Mercy. Předchozí událostí totálně rozlobené Mercy, vytočené až k nepříčetnosti.
Geat s miskou nudlí stál hned vedle. Vzal jednu z jídelních hůlek lehce zakroužil špičkou směrem k rozvášněnému davu a vykřikl: "Bombarda!"
Auto které ufoun jako první tak podupal se rozletělo na kusy a lidé okolo přišli při nejlepším o zuby.
"Jé, ono to vážně funguje." Geat nasadil nadšený výraz.... "Bombarda maxima!"
Mercy měla co dělat aby dokázala držet krok a nadělat prakticky podobnou spoušť jen holýma rukama. O to víc si to vychutnávala a když našla ještě pár nepoužitých fotbalových výtržníků, instalovala jejich bezvládné ostatky na střechy okolních domů.
Když se prach usadil, našli mezi troskami dezorientovaného ufouna a opustili ulici připomínající záběry z válečných týdeníků.
Druhý den se v novinách objevily zprávy že v rámci utkání Sparta Praha - Linfield Belfast, které se ovšem neobjevilo v žádných sportovních tabulkách, se v ulicích města střetla stovka pražských fotbalových výtržníků s tvrdým jádrem severoirských hooligens.

*Překlad ze slangové američtiny.

neděle 2. října 2011

září 2009 - prsten moci

Pro zajištění bezchybného chodu domácnosti bez nenadálých přepadů a nepříjemných překvapení potřeboval Geat vědět co se děje ve světě za běžným světem. Někdo musel občas vyrazit do okultistických stánků a tržnic, na různá setkání médií a vymýtačů, vyměnit pár klepů a zjistit co je nového.
Nejlíp se na takovou práci hodil Giles, který jinam než mezi tyto podivné existence stejně jít nemohl. Ač to nedával najevo, pokoutně sbíral veškeré informace, jejich obsah ověřoval a třídil podle aktuálnosti a věrohodnosti a když narazil na něco zajímavého podělil se o to s  ostatními.
Proto bylo s podivem když s jednou ze zásadních informací za dlouhá léta přišlo ufo, kterýmu to vykecali duchové na hřbitově. V éteru, doslova v éteru, se šuškalo o tom, že se znovu objevil obávaný prsten moci. Měl to být onen mýtický prsten který ovládal velký poklad Nibelungů. Ten kdo vlastnil prsten ovládal poklad i všechno co k němu náleželo.
Podle legendy se jednalo o nesmírné bohatství mlžného národa. Nibelungové si své označení vysloužili zřejmě proto že se z ničeho nic objevili a navíc vlastnili ohromný poklad neznámého původu. Něco takového bývalo podezřelé už tehdy a tak nikoho nepřekvapilo, že Nibelungové si s sebou nesli i jisté prokletí.
Už vůbec se nikdo nedivil, když většina Nibelungů zemřela v rámci podivných vražd a čistek zosnovaných nepřehlednými pletichami. Jejich pokladu a prokletého prstenu, který ho ovládal se pak zmocnil chamtivý muž nevelkého vzrůstu, který si svoje komplexy méněcenosti kompenzoval velkým drakem, kterého se rozhodně nebál použít.
Jenže pak přišel hrdina, bestii zabil a prcka o prsten připravil. Tento trpaslík byl asi jediný kdo kdy vlastnil mocný prsten a přežil to. Ztratil však vše včetně svého draka a nakonec zahořkl a za dlouho zemřel sám a opuštěný.
Z hrdiny, který ovládl jak prsten tak poklad se tím stal další z Nibelungů, neznámý muž s ohromným bohatstvím, který se najednou odkudsi vynořil. Aby byl posléze zavražděn v rámci několika nepřehledných přesmyček. Prsten se pak phyboval s pokladem dál a dál. A jelikož všichni byli spíš zvyklí zlato rozhazovat než rozumně investovat, jmění se zmenšovalo a zmenšovalo. Nakonec zbyl jen prsten.
Stále však ovládal poklad a vše co k němu náleželo. Nula peněz a zástup prokletých přízraků. Každý jehož krev na pokladu ulpěla byl chycen kletbou a nemohl nikdy najít pokoje. Každý komu se prsten dostal do rukou tak mohl ovládat dračí přízrak, stínovou armádu rozmrzelých Nibelungů a jednoho velmi nespolečenského trpaslíka.
Byla to velmi temná síla a to doslova. Nikdy se nemohla zjevit v pravé poledne na bitevním poli beze stínu. Temnota byla jejím domovem a ožívala pod vedením toho kdo ovládal prsten.
Pro málokoho měl tento podivný magický předmět nějakou hodnotu. Použít ho šlo jen v noci a zajišťoval doživotní prokletí. Jen ti kteří svoji duši už dávno ztratili, toužili po jeho vlastnictví. Individua skrývající se v temnotě, pohybující se na hranici mezi životem a smrtí.
Upíři, kteří vysávali životní energii z dosud živých bytostí, aby sami prodloužili svojí podřadnou existenci, vytvořili kolem prstenu zcela novou legendu. A dlouhá řada těch, kteří prsten vlastnili změnila původní apatickou armádu Nibelungů na temný rej krvežíznivých přízraků. Vznikla legenda o království temnoty. A pak se prsten zase ztratil.
Poslední zprávy tvrdily, že dlí kdesi ve tmě obklopen svou přízračnou armádou a jen ten pravý antihrdina s duší černější než noc ho může najít. Mnoho těch kteří si mysleli že jsou vyvolení se pak vydali na místa ovládaná přízraky ze stínů a hledali bájný prsten. A ti se rovněž beze stop ztratili.
"Ten duch říkal, že jeden z těch pošuků ze sibiře našel prsten někde v jeskyni a teď sbírá sílu a čeká až nad zemí za polárním kruhem zavládne zimní noc aby probudil síly temnoty." Opakovalo ufo.
"To bude už za chvíli." Vyhrkl netrpělivě Giles.
"Nó ono se to stalo už někdy na jaře, ale než se to šuškandou dostalo až k nám..." Ufo koukalo do stropu a snažilo si vzpomenout na dlouhý řetěz duchů, kteří si mezi sebou informaci předávali.
"Jakto že nás nikdo na východu nevaroval?" Geat vypadal velmi zaskočeně.
"Vodkáááá."* Odpověděla pohotově Mercy.
"Touche." Poznamenal Giles. Síly na východě byli v důsledku mnoha neřestí víc v rozkladu než jeho baloňák.
"A ví se něco o tom kdo prsten získal?" Geat si něco rozmýšlel.
"Někdo koho už dávno zatratili a poslali na sibiř aby se už nevrátil. Tam se nakazil vampírismem." Informace odpovídaly. Upíři byli pronásledováni tak intenzivně, že se buď dokonale skryli a nebo se stáhli daleko z dosahu lidí. To znamenalo, že se za nimi budou muset trmácet až na samý kraj světa.
Geat netušil na co mohou narazit a proto se rozhodl vzít sebou všechny členy domácnosti. Jen vlčata měla sídlo střežit v době jejich nepřítomnosti. Vzali sebou taky některé z mocných zbraní a hodně velkou baterku a spoustu dalších svítících věciček.
Cestovali dnem i nocí. Za volantem s jedním z železných golemů, kteří nikdy nespí a přesně za den byli v Moskvě. Nezdrželi se příliš s tamními magiči a jakmile zjistili kam se vydat vyrazili na další cestu. Celkem po týdnu se přiblížili k cíli. K místům kde za poslední staletí zmizely statisíce nepohodlných lidí.
Utábořili se v močále. I přesto, že krajina byla vcelku pustá bylo to tam jako na sněmu duchů.
Ufouna z toho až rozbolela hlava. Už tak jí měla plnou myšlenek o prstenu. O tom kolik duší je s ním navěky spojeno. Jí zajímal jen jeden z jejich příběhů. Ten mezi mužem a valkýrou.
Mercy si zatím krátila chvíli trénováním boxerských dovedností. Rozmlátila při tom celý les prastarých ztrouchnivělých stromů. Giles si užíval chvilky v močále jako by byl na dovolené a Geat čekal až padne tma. Zda místní pán temnoty přijde sám nebo ho budou muset následovat do jeskyní v nichž přežívali uprchlíci z trestných táborů.
Podobně jako všude tam kam vstoupili se to okolo začalo vyprazdňovat. Živé i dávno mrtvé bytosti zneklidněly a odebraly se někam do bezpečí. Až zbyl jen pustý močál bez života, bez smrti a bez čehokoliv dalšího, kromě komárů. Zapálili několik ohňů a čekali. Cosi podezřelého se pohybovalo v okolní tmě, ale neodvážilo se to přiblížit.
Mercy už nebavilo poslouchat to vzdálené třepotání a vykročila do tmy. Ozval se  dusot a praskání větví.
"Že by měl někdo z vás přízraků odvahu se ukázat?"* Mercy pokračovala hlouběji do tmy a přehrávala si v hlavě seznam přízraků spojených s prstenem. Mohutná rána otřásla zemí těsně vedle ní.
"Drak!"* Vykřikla překvapeně. "Jak jsem mohla zapomenout na toho draka!"* Další rána smetla jí i černé stíny stromů tyčící se okolo.
"Ty bys mě vážně dopálil."* Zvedala se ze země v kruhu planoucího ohně. Přízračný drak znovu vyrazil. Celým močálem proletěl záblesk světla.
Geat stál na kraji ohnivého kruhu s dohasínající jiskrou v ruce. Přízraky se rozplynuly. Ale jak už to u přízraků bývá zabít je to nemohlo.
Mercy se vrátila k ohništi. Těšila se na pořádnou bitku, ale drak byl trochu nad její měřítka.
"To bylo hustý!" Ufo se potácelo kolem oslepené od světla.
"A teď vyzkoušíme napalm."* Dodala Mercy.
"Počkáme na ráno a najdem jejich skrýš." Prohlásil Geat a šel si přeleštit meče. Golemové naházeli na ohně tolik dřeva, že bylo záře jak ve dne. Mercy si k jednomu sedla a načla pár lahví.
Za úsvitu vzali sekery, meče, pár stříbrných nožů a vyrazili. Nebylo těžké sledovat cestu. Ať už se ukořistění prokletého prstene podařilo komukoliv, jeho temnou auru šlo sledovat i na velkou dálku.
Mercy si cestou pohrávala se svým mečem ze wolframové slitiny. Jeho kov dokázal odolat mnohem vyšším teplotám než obyčejná ocel. V její ruce se rozpaloval do ruda. Mávala jím okolo a zapalovala větve stromů. Železní golemové pochodovali hned za ní s masivními železnými kopími. Pak ufo s přilbou na hlavě, ověšené protiupírskými amulety a Giles s batohem různých lahviček a preparátů.
Geat až někde v dáli za nimi. Jeho vlastní aura přebíjela všechny ostatní a tak se musel držet stranou aby je Mercy mohla navést na správné místo. Jeho výzbroj tvořili jen dva meče. První železný meč který se mu kdy dostal do rukou a ten nejlepší jaký se mu se všemi jeho znalostmi podařilo vykovat, oba posílené magickými runami a řadou rituálů.
Zatímco přešlapovali u vchodu do jeskyně a čekali až se Geat doplahočí, zamořila Mercy panenskou přírodu okolo svým kuřáckým zlozvykem. Takže když konečně dorazil, našel oblak černého dýmu a přidušeného ufouna.
Giles zvědavě svítil do prostoru baterkou. Nic nenasvědčovalo přítomnosti čehokoliv nadpřirozeného. Jen hromádka kostí a parohů uvnitř naznačovala, že se zde kdysi skutečně někdo ukrýval. A nebyl to jeskynní člověk. Všichni se po staru vybavili loučemi a doplnili je několika trubičkami chemických světel.
"Přesně takhle to vypadalo v jednom hororu kde se skupina žen spustila do jeskyně a tam na ně..." Přemýšlel ufoun nahlas než ho umlčela rána pochodní do přilby.
"Nejsme na pikniku, ale na lovu."* Napomenula jí Mercy.
"Stejně to zase nepřežiju." Lamentovalo ufo.
"Já zůstanu tady a sestavím tu věc jak jsme se dohodli." Řekl Giles a shodil batoh.
"Srabíku." Zašklebilo se na něj ufo. Geat mezi tím oživil kostřičku netopýra a vyslal ho na průzkum. O pár set metrů hlouběji okřídleného hlodavce něco zblajzlo. Když na místo dorazili nebylo tam nic než kostřička. Geat už jí znovu neoživoval.
Za chvíli museli nechat na místě i oba golemy. Nebyli schopní se protáhnout puklinou ve skále. Zůstali stát ve tmě za nimi s kopími namířenými do hloubi jeskyně.
"Jestli to takhle půjde dál dostane se až k tomu upírovi jenom ufoun."*
"A pak všichni zahyném." Zasmálo se ufo a dostalo takovej pohlavek, že to chvíli vypadalo, že už dál taky nepůjde.
"To jen v případě, že je ten upír menší než ona." Vnesl Geat do případu trochu logiky.
"Takovýho bych zvládla." Zubil se ufoun. "Já chci chibiupírka."
Náhlý závan vzduchu se pokusil zhasit jejich pochodně.
"Myslím že jdeme správně."* Řekla Mercy.
"A myslíš, že by jste mohli přestat žvatlat?" Optal se Geat. A dál pokračovali tiše. Chodba se rozšiřovala. A začala se zůtulňovat. Někdo si tam dole vybudoval hnízdečko.
"To jsem zvědavá jak tady na nás pošle toho draka když je tu místa jak v hodinkách." Ufo nedokázalo nežvatlat příliš dlouho. A chodba se dál rozšiřovala. V dáli se objevilo světýlko. A pak hned zhaslo. V prostoru se vznášela červená tečka.
"Někdo si tam dole zapálil."* Řekla Mercy a instinktivně sáhla po krabičce.
"Bral bych to jako výzvu k vyjednávání." Geat jí postrčil víc dopředu.
"Já bych to brala jako nějakou kulišárnu." Zašeptalo ufo a červená tečka zmizela, jako by postava v dálce zašla někam za roh. Pak se zase objevila.
Bez jakéhokoliv protiútoku došla Mercy až k upírovi. Stál tam v zašlém černém mundůru, ve světlě pochodně mhouřil oči a velmi zubatě se usmíval.
"To jsi ty, ty hnusáku."* Vykřikla s údivem.
"My se známe?"** Zeptal se upír s maximem opovržení.
"Ale jistě, herr Müller." Vstoupil Geat do kruhu světla a upír se uznale usmál.
"Bůh války osobně."** Německý oficír se uklonil. "A kde jste sehnal tuhle valkýru? Je rozhodně lepší než ta podřadná Světlanka, která vás doprovázela minule."**
"Ta Světlanka ti za chvíli rozmlátí držku ty fašistická svině."* Vykřikla Mercy a nakopla zaprášeného esesáka tak, že v mžiku opustil kruh světla a kdesi opodál sebou plácnul na zem. O zlomek vteřiny se vrhla za ním do tmy.
*ROAAAAAAAR* Jeskynním systémem otřásl dračí dech. Oheň pochodní odnesl poryv větru a z temnoty se vyřítila záplava přízraků. Rychle vyřídili nebohého ufouna a strhaly všechny zbývající světla.
"No jestli vám to takhle víc  vyhovuje." Pronesl Geat lakonicky zatímco si dvoubřitou otočkou kolem sebe zjednal trochu prostoru. Ne nadarmo mu říkali "nejtemnější nekromant".
Ve tmě nabývaly přízraky fyzické hmatatelné podoby. A i přesto že nebyli smrtelní, pod jeho údery umírali. Jeho čepel, příznačně nazývaná "kosa", absorbovala jejich životní energii a nedala jim šanci se znovu obnovit. Ale ať už upírů nebo Nibelungů, zástup přízraků byl nevyčerpatelný. Temnota plodila další a další.
Drak na dně jeskyně znovu zaburácel. Blesk projel prostorem a na chvíli bylo ticho a klid. Když záblesk pominul stál Geat na místě a mezi čepelemi jeho mečů přebíhaly elektrické výboje.
"Takhle se nikam nedostanem." Řekl do prostoru a o kus před ním se rozsvítil plamínek. Mercy si zapálila cigáro a několikrát silně potáhla.
"Je na čase zavolat kavalerii."* Její rudá kůže se začala rozpalovat. Kolem jejího těla vzplanul neuhasitelný oheň. Vykročila vstříc drakovi. Žár sílil a skála okolo začala rudě žhnout. Geat ustoupil dozadu a nanesl přes cestu pruh bílé barvy. Vytvořil několik symbolů. Pronesl několik slov ve svém rodném jazyce a podzemní chodbu rozdělila neviditelná bariéra. Nic přes ní nemohlo přejít, člověk, upír, přízrak, démon, drak, ani nic horšího.
Mercy pokračovala do nitra jeskyně. Starý upír tam stál a pozoroval jak se ohnivá stěna přibližuje. Nad jeho hlavou se leskly zuby draka a okolo nespočet přízraků. Jeden z nich se výpadem vrhl na Mercy a jen rozvířil plamen a zmizel. Přízrak ale nebyl nijak hořlavý a tak intenzitu ohně oslabil.
"Armáda temnoty uhasí jakýkoliv plamen."** Dušoval se zubící se upír. Několik přízraků pohotově naskákalo do ohně aby potvrdili jeho slova.
"Tohle není jen tak jakýkoliv plamen."* Zašeptala Mercy. "Tohle je portál."* Za jejími zády se pomalu zvedla silueta ohnivého draka. Po jejích stranách se naježilo několik rozžhavených kopí.
Země se znovu otřásla. Obě armády se proti sobě vrhly. Až k povrchu se neslo drtivé praskání skal. Pak krátká vřava utichla.
Geat zpoza své bariéry pozoroval jak oheň uhasíná a rozžhavený kámen chladne. Chodba se znovu ponořila do tmy.
"Ťuk, ťuk."* Ozvalo se před ním.
"Kdo tam?" Nechal se Geat nachytat.
"Prsten moci."* Řekla Mercy héliákovým hlasem. "Ta prokletá kulatá věc to přežila."
"A herr Müller?"
"Je v dostání již jen v práškovém balení. Tak mě sakra pusť už ven."*
Geat zrušil zábranu a rychle proskenoval chodbu jestli se tam ještě něco neskrývá. Pak hbytě sebral Mercy prsten. Pořád byl prokletý. A pořád k němu patřila armáda mlžných přízraků, přibyl dokonce jeden upír. A ufo se po oživení na něj rovněž koukalo, jako by se chtěla připojit. I když jen přemýšlela jak vyvolat některé z přízraků aniž by se stala jedním z nich.


*Překlad ze slangové američtiny.
**Překlad z němčiny s echt německým přízvukem.

čtvrtek 29. září 2011

říjen 2009 - anděl a démon

I na Mercy občas padla melancholická nálada. Občas pokaždé když se ozvala její lidská stránka. Někde tam hluboko hluboko v jejím nitru. Malé děvčátko, které nedokázala utopit v hektolitrech alkoholu nebo krve.
Odložila pak flašku i agresi a vydala se na procházku po městě. Pro jednou se chovala jako obyčejní lidé. Zašla si na fajnovou zmrzlinu, chvíli korzovala po nábřeží, přešla po jednom z romantických mostů a kochala se výhledem. A nakonec usedla na lavičku v jednom z podzimem obarvených parků. Slunce schylující se k obzoru pak dokonalo zbytek.
Viděla odvrácenou tvář světa a ač byla démon nejednou bojovala za jeho záchranu. Zatímco války otřásaly světem stála na tajné frontové linii proti okultistickým spolkům zřízeným mocichtivými diktátory. Sama zničila víc netvorů než archanděl Michael, ne pekelných, ale lidských. Svět a lidé v něm byli vždy svou největší hrozbou.
Proto bylo tak důležité si občas připomenout i jeho krásu. Najít něco za co stojí bojovat. Až ztratí víru i poslední z velkých bojovníků přijde konec světa tak jak to hlásá apokalyptická popkultura už od dob hloupého Honzy, jinak označovaného jako svatý Jan.
Mercy seděla na lavičce, užívala si vůni podzimu a posledních hřejivých paprsků. Ozařovaly pravou stranu její tváře. A pak najednou i levou. Obrátila hlavu k východu.
Mezi stromy a keři prosvítala bílá záře. Mercy byla jediná komu dělalo problém dívat se tím směrem. Odvrátila zrak a dál pozorovala hemžící se lidičky. Záři neviděli, ale nějaký vliv to na ně mělo. Víc se usmívali, víc se objímali. I ptáčci tak nějak veseleji zpívali. Neklamné znamení toho, že se blížil nějakej velkej hipík.
Mercy si povzdechla. Její zlotemná aura se musela úplně vypařit jestli se odvážil přijít tak blízko. Úplně cítila to srdce plné lásky, něhy a dobroty. Srdce planoucí nenávistí ke všemu pekelnému a démonickému. Srdce bijící jako o závod, protože se z rozněžněného naměklého koťátka mohla kdykoliv promněnit ve strašlivou....
....no prostě v sebe.
Jenom si nebyla jistá co je to za týpka. Jestli byl jako chlapci z amazonských džunglí, kteří museli vystopovat a porazit jaguára, aby se z nich stali muži. Nebo jako milovníci extrémních adrenalinových záležitostí, kteří dělali podobné věci jen pro zábavu. V pekle jich bylo spousta, takových co se vydali do toho druhého světa aby předvedli svůj fištrón proti strážcům světla a pokud se odtamtud s nějakou kořistí vrátili, byli oslavováni jako hrdinové.
Pro Mercy byli stejně tak falešnými hrdiny jako lidští toreadoři. Jestli chtěl někdo v pekle dokázat, že je frajer nemusel cestovat do exotických krajů, ale jen přejít území nikoho a ukrást klepátko z nepřátelské brány. Pro peklo rozhodně platilo, že si největší hrozbou byli jeho obyvatelé navzájem. Největší adrenalinový nadšenci z nebe si sjednali rande s Mercy.
Postavička šířící kolem sebe auru míru, lásky a přátelství se stále přibližovala a už bylo téměř jisté, že směřuje k Mercy. Její lidská stránka byla lehce znepokojená. Démonická stránka si pohrávala s železným řetězem na krku, co kdyby třeba náhodou spadnul. Mohlo by se to stát, teoreticky, temná magie, která jí poutala by se mohla rozpustit v silné ochranné auře některých bytostí světla. A následoval by při nejmenším pogrom.
Mercy byla v rozpacích, její lidská část se dál chtěla kochat krásami světa, ale přítomnost toho individua jí nutila chystat se k obraně.
Na tomhle andělovi se taky někdo vyřádil. Muž středních let ve světlém baloňáku. S výrazem ve tváři obsahujícím vše od životních zkušeností, přes soucit s utrpením světa až po zklamání z vlastní neschopnosti ho napravit. Tedy obsahovala vše až na úsměv. Typický představitel anděla kráčejícího po zemi, nikoliv rozvášněného bojovníka z nebes. Pomalu došel k lavičce a sednul si vedle Mercy.
"Jestli mi dáš ruku kolem ramen tak ti jí utrhnu."* Mercy byla možná lehce rozněžnělá, ale jinak to byla pořád ona.
"Proč to musí být takhle, proč musíme být nepřátelé, když bojujeme za stejnou věc?" Muž hleděl rezignovaně do prostoru.
"Už máme v mančaftu debila, knihovníka a věštce. Anděl by akorát překážel."*
"Ale tak to nemyslím. Musel jsem čekat měsíce, až tvůj žár pohasne, abych se mohl vůbec přiblížit."
"Na tvůj žár to rozhodně žádný vliv nemělo."* Dodala Mercy a clonila si výhled rukou.
"To je přirozená sebeobranná reakce."
"A funguje to?"* Zasmála se Mercy.
"Většina temných bytostí mi jde z cesty."
"Ty temný bytosti co znám já, by si tě dali k večeři. Sletěli by se k tvýmu světýlku jako můry."*
"Tak to je dobře, že jste většinu z nich zničili."
"Tak asi vyrazíme do světa a ztlučem nějaký anděly. Aby se to vyrovnalo."*
"Okolní svět je dost nebezpečný i bez vás."
"Jenže mě to tady v tý oáze klidu a míru nebaví."* Mercy se zakabonila. Její lidská stránka se pomalu rozplývala stejně jako poslední paprsky zapadajícího slunce. I zář z druhé strany začala hasnout.
"Těchhle slov budeš jednou litovat. Shromáždili jste tolik mocných relikvií, že je jen otázkou času kdy se tu strhne další bitva o osud světa."
"Tak to by jsme měli přidat ve zbrojení."* Mercy se ohlédla na obě strany. Z anděla už nevycházela žádná úchvatná zář. Zůstal jen ten divný pocit, který v ní vyvolávali všichni nadpřirození tvorové. Neomylný detektor dobra a zla. Mohla jen tušit, že na něho působí stejně odpuzujícím dojmem.
"To je děsivá představa. Jako by toho už tak nebylo dost."
"Máte strach?"* Mercy se usmála svým typicky démonickým způsobem. "Ale my jsme přece ti hodní."*
"Nepřivedla snad i tu nejdokonalejší a nejšlechetnější společnost ke zkáze nějaká lidská slabost?"

"My nejsme lidi."* Zasmála se Mercy nahlas.
"Slabost člověka nebo pro člověka, nebo pro člověka se slabostí."
"Hmm, rébus."*
"Ta dívka má v sobě nejděsivější kombinaci nevědomosti s vražedným potenciálem."
"Ufounek je naše malý zlatíčko."* Zamračila se Mercy.
"Tak proč se pořád snaží probudit tu stvůru v sobě?"
"Je jenom zvědavá."* Mercy si nikdy nepřipouštěla, že by ufounovi sebevražedné pokusy mohly být něčím nebezpečné.
"Není psychicky vyrovnaná."
"Je člověk."* Usmála se Mercy.
"Ona se vším tím ostatním dokáže uvrhnout svět do záhuby."
"Na většině věcí už je dětská pojistka."*
"Taky by jí na krku slušelo něco takového jako máš ty."
"Máme jenom jeden. Na čím krku ho chceš radši."* Mercy se dostala do velmi poťouchlé nálady.
"Neber to na lehkou váhu." Napomenul jí muž.
"Vy se jí vážně bojíte?"*
"Je jak mimino se sirkama v továrně na dynamit."
"Přesně tohle by řekl náš knihovník."*
"Jestli přijde na to jak s nima škrtnout tak budem vánoce 2012 slavit každej rok dvanáctkrát celý příští milénium."
"Možná by jsme jí měli poslat na tu ekonomku, aby doma přestala dělat kraviny."* Mercy si z toho dál dělala srandu, ale přemýšlela zda je ufoun skutečně tak nebezpečný. Byla to přece jen malá holka.
"Nerad to říkám, ale jestli se tý holce podaří vyvolat původní podobu bude mít co dělat s náma." Anděl vstal z lavičky. Zřejmě už ho přítomnost Mercy začala nějak poznamenávat. I ona se zvedla.
"Jestli se jí dotknete, poznáte mojí skutečnou podobu."* Mercy dloubla do anděla prstem a zároveň lehce zatahala za železný řetízek na krku.
"Tohle dobře neskončí." Dodal anděl a obrátil se k odchodu. Mercy odešla na opačnou stranu.
Později si o tom promluvila s Geatem a ten usoudil, že nebude na škodu mocné relikvie lépe zabezpečit. Neměl však srdce zakázat ufounovi výlety do podvodního světa za její jedinou kamarádkou a tudíž zabezpečení čehokoliv na jakoukoliv úroveň nemělo téměř smysl. Od té doby taky kupujou ufounovi hodně čokolády, protože ta zlepšuje náladu. Dívka zatím nic netuší.

*Překlad ze slangové američtiny.

pondělí 26. září 2011

únor 2011 - hon na démona v Buffystylu

Za mrazivých zimních dnů posedávala Mercy často u krbu a listovala knihou s fotografiemi Islandských vulkánů. Nijak jí nelákaly výlety do tropů, ale místa kde na sebe narážel svět ohně a svět ledu jí vždy přitahovaly. A v Čechách nebyla jedinná aktivní sopka. A to i přes veškeré ufounovi pokusy s pekelným ohněm.
Nijak jí tedy nepotěšilo, když si Geat navlékl svůj kabát od Stalingradu a přinesl lopaty. Doufala, že budou jen odhazovat sníh. Kutat do zmrzlé země se jí fakt nechtělo.
Cestou vyzvedli ufouna ze školky, jak říkali multikinu kam dívku na celé dny odkládali. Našli jí hned u pokladen přežranou popcornem a colou. Na důkaz že už všechno třikrát viděla předvedla balíček utrhaných lístků.
"Budem jí muset vymyslet novou zábavu." Poznamenal Geat zatímco navlékali zimomřivého ufouna do péřovky, která téměř zachránila před umrznutím neznámého alpinistu kdesi v himalájích.
"Pošlem jí do divadla."* Uchechtla se Mercy. "Může si hrát na fantóma."*
"V divadle je nuda." Prohlásilo ufo rezolutně.
"Jak to můžeš vědět? Nikdy jsi tam nebyla."*
"Bylo to v jednom z těch filmů."
"No tak děcka, nemáme čas na blbosti, čeká na nás jedna mrtvola."
"Pfuuu." Zatvářilo se ufo velmi otráveně a dostalo od Mercy lopatou. Paní za pokladnou se zatvářila tak nějak... a pak se zase hned vrátila k přepočítávání balíku peněz, když se na ní blondýnka upřeně zahleděla.
Pak vyšli na ulici. Mercy pořád jen v triku a kožené bundě s vyhrnutými rukávy. A vydali se tramvají na hřbitov. Dorazili tam zrovna v tu příhodnou dobu kdy už se téměř setmělo.
Zatímco Geat s Mercy šli dál, ufo stálo u automatu na svíčky a ládovalo do něj dvacetikoruny. Rozhodně nepotřebovala tolik svíček, ale bavilo jí nechávat je porůznu zapálené kdekoliv jí napadlo. Zejména na místech kde hodně překážely a na místech naopak obtížně dostupných. Kvůli jední z jejích svíček jednou přijeli hasiči a vyšplhali na střechu domu aby zjistili, že tam krom svíčky vůbec nic není. Svíčka umístěná nad eskalátorem pak způsobila tlačenici a následný pád mnoha spoluobčanů. Někdy kolem svíčky jen tak nakreslila pentagram a hnedka to přijela vyšetřovat městská policie. Pokaždé když takhle označila dětské hřiště měla ho pak týden sama pro sebe.
Geat s Mercy zatím našli Gilese, který opucoval od sněhu žulovou hrobku.
"A na co máme ty lopaty?"* Optala se Mercy.
"Aby jste vypadali nenápadně." Odpověděl suše Giles. A dostal ránu lopatou.
"No tak děcka." Napomenul je Geat a zkoumal nápisy na hrobce.
"Už to můžu rozmlátit?"* Mercy netrpělivě přešlapovala a žár, který z ní stoupal ohýbal světlo i když byla tma. Mezi tím dovalilo ufo, které s kamenným výrazem a zapálenou svíčkou nábožně třímanou před sebou prošlo celý hřbitov a vyděsilo několik babiček.
"Mam nakoupíno." Oznámilo vítězně. "Už můžeme jít domů? Mě zebou nožičky." A dostala ránu lopatou.
"Jau přestaň mě s tím furt mlátit!"..."Au, au, au, to už stačí!"
"Tak už vím na co máme ty lopaty."* Prohlásila Mercy s úsměvem. A dostala ránu lopatou.
"Jo, přesně na to." Odpověděl Geat a zlomenou lopatu zahodil. "Tak se podíváme dovnitř, někde poblíž těla bude ukryto něco co nám pomůže v dalším pátrání."
"To jako, že se pak budem plahočit ještě někam jinam? Pfuuu."
Mercy místo aby praštila ufouna po hlavě, tentokrát fátálně, rozbila železné dveře hrobky. Otevřel se prázdný obdélníkový prostor. S jedním náhrobkem nalevo, napravo a v zemi.
"Ententýky, dva špalíky..."* Mercy se nějak nemohla rozhodnout kudy a Giles zatím do prostoru strčil hlavu a baterku.
"Dolů." Oznámil nakonec.
"Vždycky dolů."* Brblala Mercy a nalomila masivní kámen na podlaze. "Že se ale drží mrcha."* Udeřila do kamene vší silou a spolu se sutinami se propadla tak čtyři metry pod povrch. Giles s Geatem se na sebe váhavě podívali.
"Tak to jsem nečekal." Řekl Giles po chvíli a...
....uhnul kusu kamene velikosti grepfruitu velikosti melounu. "Ale tohle jsem čekal." Zachichotal se.
"Je to tady takový útulný."* Hlásila Mercy zdola. "Je tu po stranách dlších devět náhrobků nad sebou a jeden na zemi."*
"Bude to ten na zemi." Znalecky pronesl Giles.
"Jasně a propadnu se do číny."*
"Čína není na protilehlé straně světa." Mentoroval Giles.
"Ale ty tam brzo budeš."*
"Je to finta. Bude to jeden z těch po straně. To na zemi je past." Geat si zatím prostor trochu proskenoval.
"Fakt?"* Ozvalo se zdola, následovala rána a z hrobky se vyřinul oblak černého moru.
"Tak to je dobrá finta." Pronesl Geat uznale. "Hledáme klíč který nás dovede k démonovi, dřív než by jsme ho našli tak by jsme se nakazili a pak by nám nezbylo než se mu upsat. Geniální."
"Ale místo toho mu rozbijeme držku. Ghee."* Mercy porozbíjela všechny náhrobky a snadno našla malou kovovou krabičku. Usnadnil jí to démonický šestý smysl, který dokázal rozpoznat stopy nadpřirozena. Vylezla nahoru a zatímco Geat naaranžoval zpátky rozbitá dvířka, podala krabičku Gilesovi.
Nemrtvý knihovník jí otevřel a byla prázdná. Otáčel jí ze všech stran a prohlížel různé značky.
"To je další finta." Řekl nakonec. "Nejde o obsah ale o samotnou krabičku."
"Já bych si do toho dala cigára."* Mercy si uplácala pár sněhových koulí a začala ostřelovat přihlížející zvědavce.
"Tohle vede do podzemí. Ten kdo ví o vstupu označeném první značkou najde podle těch ostatních další stopu."
"Ježiš to je mystérium. Já snad napětím prasknu." Prohlásilo znuděně ufo.
"Kde je první značka?" Zeptal se Geat.
"Kousek odsud." Odpověděl Giles a vydal se směrem, který znal jenom on. O pár ulic dál se zastavil a vedle poklopu u kanálu ukázal na škrábanici na kamené dlažce. Existence značky na tak proměnném místě zaručovala, že ji někdo stále obnovuje. Sestoupili do podzemí.
"Mě je nějak špatně." Ohlásilo ufo po chvilce pochodu po značkách. "Asi jsem chytla ten mor."
"Nekecej a šlapej, to máš z toho popcornu."*
Po několika zatáčkách a obejítí dalších fint se dostali až k poslední značce. Celkem zkušeně pak objevili tajnou schránku u paty zdi. Obsahovala návod na jednoduchý rituál, který měl přivolat démona. Prostor s jedním vchodem byl pak nvržen tak, aby si ho mohl příchozí nejdřív uzavřít, pak prozkoumat a teprve po ujištění, že je to bezpečné se tam zjevit.
Po chvilce zmatků stál uprostřed místnosti nejen světlem svíčky pobledlý ufoun, který vypadal, že každou chvíli vrhne a okolo nebyl zdánlivě vůbec nikdo. Při stěnách se táhl téměř neznatelný pruh oleje, který ohraničoval celý prostor. Ostatní stáli venku v chodbě.
Ufo odříkalo latinskou básničku a řízlo se do prstu. Jakmile kapka krve dopadla na zem, vchod se uzavřel. Jako by ze stěny vystoupila postava. Ufoun leknutím odhodil svíčku, která dopadla kousek od zdi. Dřív než se mystická postava ohlídla napravo nalevo, čtverec ohně se uzavřel.
"Takže ty si chceš hrát?" Pronesl démon lidským hlasem s frivolním podtónem. Ve světle ohně byla jasně patrná lidská podoba. Takovej uhlazenej hezoun šampónovitého charakteru.
"Hi hi." Ufoun si nemohl pomoct.
"Myslíš si že je to vtipný? Uvěznila jsi mě. Ale jsi tu chycená se mnou." Démon se zazubil a ukázal svojí odvrácenou tvář i když pořád dost šampónovatou.
"Já tu nejsem zavřená s tebou, ty jsi tu zavřenej se mnou." Prohlásilo ufo s psychopatickým úsměvem a zatvářilo se tak ďábelsky, že se jeho reliktní démonická aura začala stávat hmatatelnou. V tu chvíli se ozvala rána a sutiny z vchodového zátarasu oba na tvrdo zasáhly. Ufoun se tak nemohl ani pokusit dokonat svou přeměnu.
Na scénu nastoupila Mercy, která svojí přeměnu už dávno vykonala a začala bitka. Geat zatím obnovoval magické hranice, aby jim ptáček neuletěl.
Po dalším mohutném otřesu už stála uprostřed místnosti jenom Mercy a společnost jí dělaly dvě doutnající mrtvoly. Geat uznale přikývl a vydal se směrem k východu. Giles si vzal do sbírky tabulku s návodem na rituál a Mercy za nohu vyvlekla na povrch mrtvolu ufouna. Jenom při tom někde ztratila hlavičku.
Démonická konkurence byla tímto opět oslabena a pro všechny na volné noze operující temné síly to byl jasný a srozumitelný vzkaz, že se mají okamžitě vypařit nebo budou vypařeni.
Ještě sice měli možnost řádně svojí existenci registrovat u Gilese, ale to by pro ně znamenalo přijmout řadu omezení. Démoni se nikdy nenechali moc omezovat. A proto jich zbylo tak málo.

pátek 19. srpna 2011

červen 2010 - cesta do hlubin staré duše

V nekonečné temnotě plameny ozařovaly malý kruh na svahu kopce. Světlo a stín divoce tančily v poryvech větru. Žhnoucí popel pulzoval a prskající jiskry odlétaly do dáli. Praskání ohně zanikalo ve vytrvalém hučení.
Postava zahalená do otrhané vlčí kůže seděla po moho hodin téměř bez hnutí. Několikrát přihodila do ohně pokroucené větve a co chvíli se napila z velkého rohu. Stejný výjev, na stejném místě, ve stejný čas se opakoval již po celá staletí. Stejný muž se vracel tam kde to všechno začalo.
Každý se občas na chvíli zastavil aby se mohl zamyslet nad smyslem svého života a jeho směřování. Někteří jen na krátko, zatímco jiní tím trávili více času než skuteným žitím. Promarnili svůj čas planými úvahami.
On na to měl čas. Spoustu času. Viděl umírat krále i království. Pamatoval města, která dávno zmizela pod nánosem času. Zažil války velké i malé. Sledoval vědecký pokrok od začátků metalurgie až k jadernému věku. Pamatoval doby kdy lidé žili v kmenech. Pozoroval zánik civilizací. Navštívil nejvelkolepější stavby a mohl obdivovat díla nejlepších umělců. Ochutnal všechny chutě a vůně světa. Znal úžasné věci, na které historie zapoměla. Byl u toho když vznikly mýty a bohové.
Ale všechno sebou neslo i stinou stránku. Všechno čeho se kdy dotknul se dřív nebo později rozpadlo v prach. Každý s kým se setkal se časem proměnil v pouhou vzpomínku. Kdyby s každou láskou pohřbil kousek svého srdce už by dávno žádné neměl. Každé mohl nabídnout věčný život po svém boku, ale žádná nemohla vydržet tak dlouho.
Ani mocní mágové nedokázali žít tak dlouho. Neodcházeli ze světa v boji nebo přemoženi. Odcházeli proto, že už byli příliš unaveni žitím. Proměnili se v apatické staříky, kteří již neměli sílu dál prodlužovat své mládí. Jejich ztráta ho mrzela nejvíce.
Byli jako on. Pevné body v matrici časoprostoru. Nic nezůstávalo stejné a v neustále se měnícím světě bylo čím dál obtížnější nalézt něco takové jaké to bylo předtím. Takové jaké to bylo kdysi. Takové jaké to bylo vždycky. Svět se měnil a jen pár tváří zůstávalo stále stejných.
Dlouhá staletí si jich nikdo nevšiml, paměť světa byla krátká. Pár válečných veteránů však začalo vyprávět příběhy o válečnících, kteří se objevovali v žáru těch nejtvrdších bitev. Pak bylo stále víc a víc takových, kteří je viděli. A protože je nikdy nikdo nepoznal v dobách míru, začalo se jim říkat bohové války. Byla to jen jedna z mnoha dalších legend o nich.
A už byli naživu jen tři. Tři kteří nejlépe zvládli "jít s dobou". V tom byl úspěch celé té věci. Nekorzovat v metru v renesančním obleku, nechodit s medvědí lebkou na hlavě po ulici. Když lidé, ti obyčejní smrtelníci, zobrazovali nesmrtelné jako třeba upíry, často jim přisuzovali nemoderní zvyklosti.
Ale ten kdo chtěl žít v budoucnosti, nesměl žít v minulosti. Nesměl lpět na tom co bylo a nesměl se bránit tomu novému. Nesmrtelní jako on, byli nejdokonalejším obrazem každé doby. Ale stejně tak byli první na poli novinek. Vždy zvědaví co přinese doba příští.
Nad horami na východě začalo svítat. Oheň dohasínal a muž nebyl dále v místě kde se narodil a kde vyrůstal. V ůdolích pod ním se ze tmy vynořovala moderní města. Už to nebyl Götland doby bronzové. Už nevládl věk sekery a věk meče.
Více než dva a půl tisíce let starý Geat sice směřoval zrakem na krajinu dneška. V mysli se stále díval do minulosti. Bylo těžké nelpět na minulosti.
Minulost definovala každého člověka. On žádnou neměl. Žil v konkrétní dobu, na konkrétním místě s konkrétními lidmi a dřív než ho stačili poznat přesunul se dál. V jiné společnosti stal se jiným člověkem. On poznal všechny. Jeho nepoznal nikdo A tak stále dál a dál.
Pokračoval bez ustání, díky zkušenostem, věděl, že potká další úžasné lidi a prožije krásné chvíle, narazí na další vyjjímečné osobnosti a lásky, za které bude bojovat až do posledního dechu jejich nepřátel. Nikdy se nespokojil s průměrností a za to poznával dokonale pomatené, dokonale krásné, dokonale naivní i dokonale nedokonalé mladé i staré. Pozorně sledoval vesmír a vesmír mu ukázal to nejlepší ze sebe ve vší rozmanitosti.
To by la neseděl na tom studeném větrném kopci, kdyby to všechno nemělo i druhou stránku. Nikdy se nebál, že by nenašel další společníky na cestu životem. Občas si ale říkal, že některé by bylo lepší nepotkat. Kdyby chtěl navštívit své největší lásky, nejlepší přátele a nejudatnější spolubojovníky, celé roky by jen cestoval po hřbitovech. Tak jako věděl že po noci přijde ráno, věděl i že každého nakonec ztratí. Nejednou ho to uvrhlo do stavu kdy už k sobě nechtěl pustit nikoho dalšího. A pokaždé to bylo horší.
Nemohl se příliš vměšovat do života a smrti obyčejných lidí a aby se už nemusel tolik trápit ztrátou blízkých, rozhodl se podobně jako ostatní nesmrtelní vytvořit si jakousi družinu. Zřejmě podobnou cestou jako on došli ke stejnému závěru všichni velmi staří mágové s vyjímkou těch zcela asociálních, kteří žili na dnech svých jeskyň a ani si nevšimli, že je tam zazdily základy domů.
Geat i dřív prodlužoval život některým z těch na kterých mu záleželo, nikdy s ním však nezůstali déle než století. Na to aby s ním vydrželi věčnost musel zvolit úplně jiný přístup. Podařilo se mu najít ženu ve velkých nesnázích s minimálním zakotvením a dostatečně zajímavých povahových vlastností. Když si ověřil, že mu nepodlehne ani za milion let, rozhodl se to s ní pár století zkusit. Nakonec se z ní vyvinula velmi svérázná společnice a když z ní udělal démonku, byla prakticky dokonalá. Postupem času sice její povaha začala sklouzávat jistým směrem, ale nikdy neztratila grácii.
Po pozitivní zkušenosti s ní se po dalších členech doprovodu porozhlédl rovnou mezi démony. Přivedl na zem na zkoušku pár celkem sympatických démonů nižšších tříd, ale ti se po krátkém soužití s ní raději vrátili do pekla. Samo se mu pak připlelo do cesty démoně z nejvyšší válečnické kasty. Způsobilo celkem zásadní vojenský debakl a pak mu bylo předhozeno ať rozhodne o jeho další existenci.
Bylo hrozně zvědavé a vždycky se chtělo dostat z toho hrozného světa plného násilí a vojenské buzerace. Geat ale nemohl do světa lidí přivést jednoho z nejničivějších tvorů jaké mohlo peklo nabídnout a proto malého zabijáka transformoval do mladé dívky.
Dál už to šlo samospádem. Najednou měl u krbu dva vlky ze železného lesa a jednoho z doby kamenné. K tomu se jako domácí pomocníci objevili dva železní golemové a navrch nemrtvý učitel. Geatův život se od té doby zcela změnil. Dál chodil mezi lidi a dál poznával fascinující lidské osudy. Už ho ale tolik nebrala každá ztráta. Pořád měl něco co mu zůstalo.

středa 10. srpna 2011

červen 2009 - ufoporno

Ufo se roztřeseně choulilo pod stolem. Mohlo by se zdát, že ho tam zase něco zubatého zahnalo, ale po bližším zkoumání bylo všechno jinak. Měla tam matraci, deku, asi milion polštářů a mezerou mezi ždilemi sledovala televizi.
Kolem stolu se válely stovky pomačkaných aluminiových plechovek. Posledních pět dní ufo nespalo, živilo se prakticky jen energetickými nápoji a už z toho trochu cvokatělo. Její smysly byly tak napnuté, že se otáčela i za sebemenším závanem vzduchu s pocitem, že se stíny zhmotňují a chystají se jí napadnout. Což by se teoreticky i mohlo stát. Protože byla sama doma.
Bylo to úplně poprvé. Jindy jí vždycky brali sebou kamkoliv, ale na jedno místo nemohla. Geat, Mercy a všichni bojeschopní členové domácnosti byli plně zaměstnáni první celopekelnou válkou. Někteří sice tvrdili, že se jedná již o zhruba jedenapůlmiliontou celopekelnou válku, ale na to by mezi jednotlivými částmi muselo zavládnout alespoň pětiminutové příměří. Celková doba příměří by možná tak dala pět minut dohromady, ale pouze byla-li by měřena na nejrychlejších hodinkách světa.
A poté co se ufo zbavilo Gilese tím, že mu ve spánku vysálo životní energii a uvedlo ho tím do hybernace, mohlo si dělat cokoliv chtělo.
První den se jen válela u televize a přecpávala se sladkostmi. Následně si však uvědomila, že pokud při tom zemře, nebude nikdo kdo by jí oživil a zkazí jí to celou pyžamovou párty. To dále vyloučilo jakékoliv nebezpečné pokusy a magické experimenty. Rovněž hry se zbraněmi a čtení knížek v horní části police. O tom že by šla ven nemohla být řeč vůbec.
Zbyla jí televize a internet. Na druhý den jí to přišlo už tak otravné, že chtěla uspořádat večírek. Nakonec to ale vzdala, protože by nikdo nepřišel. A nejen proto, že by nikdo netrefil podzemním labyrintem. Hlavně neměla žádné kamarády.
Tak si celý ten den kreslila a vymýšlela šatičky a doplňky. Pořád při tom pokukovala po dveřích na konci chodby. Nemyslela na pokoj pro hosty, ale na podvodní svět za ním. Měla jednu kamarádku a po té co jí tajně navštěvovala a Mercy na to přišla a zabila jí...eto... pak se to vysvětlilo a od té doby se mohly omezeně vídat.
Její kamarádka s kódovým označením Amálka ale ještě nikdy nebyla u ní doma. Žádná příčetná bytost by se k jejich sídlu ani nepřiblížila. Ale zaprvé Amálka nebyla stejně jako ufoun tak úplně příčetná a schopná rozumného myšlení a za druhé nikdo nebyl doma. Tedy krom těch kyborgů co jako sochy stáli v řadě podél zdi u dveří a ožili jen ve chvíli kdy se objevil nějaký narušitel.
Ještě ten den vyslalo ufo do podvodního světa miniaturní batiskaf se vzkazem a pozvánkou. Kdyby se tam vydala sama, mohla by jí Amálka odmítnout. Takhle neměla možnost jí odpovědět. Byla to ošklivá manipulátorská technika, kterou se ufo naučilo v knize o obraně před manipulativním nátlakem. Taky jí z toho potom hryzalo svědomí.
Třetí den zrovna když ufo chystalo mejdan a vršilo na stůl sladkosti, slanosti a další osti, se ozval vzdálený tlumený zvkuk gongu. Ufo ho nainstalovalo do chodby za pokojem pro hosty, aby se měla návštěva jak ohlásit.
Amálka byla tak hodná, že jí donesla zpátky i ten batyskaf. Ufoholka jí vzala nejdřív do pokoje pro hosty aby si trochu zvykla. Na "normálním" světle vypadala mnohem více jako obyčejná dívka než jako mytická bytost. Až na ty hrozně dlouhý bílý vlasy, jejichž konec courala po podlaze.
Pak jí vzala k sobě do pokoje, aby našli nějaké oblečení. Amálka si vybrala sama, hrozně jí nadchly zářivě barevné šaty a podkolenky. Tam u nich pod vodou moc barev neměli.
Jak Amálčiny vlasy schly začali pufatět a když se zpudlíkovali, tak se trochu zkrátily. Nebylo to ale dost a proto je zapletly do silného copu, který jí sahal až ke kotníkům. Vodní víla postupně ztratila ostych a za chvíli už byly jako dvě puberťačky.
Amálka byla stejně dychtivá poznávat nové věci jako ufo, když ho poprvé oživili v lidské podobě. A ufonka byla ráda, že projednou je ona ta chytřejší a může někomu odpovídat na otázky.Vodní vílu nejvíc fascinovaly věci, které by ve vodě nevydržely.
Nemohla si pod vodou kreslit ani psát. Vrcholem jejich umění bylo sochařství, sice vyvedené do dokonalosti, ale bez barev a života. Ani netušila že nahoře na povrchu tolik barev existuje.
Po několika hodinách to u ufouna v pokoji vypadalo jako v atelieru velmi expresivního malíře. Pak šli dělat nepořádek do kuchyně. Velmi expresivní vaření bylo pro ufona běžnou záležitostí. Většinou se batolila po barpultu, který zaskládala nádobím a v kleče vedle vařící desky něco kuchtila.
Amálka se k plotně, krbu a dalším horkým předmětům moc nepřibližovala. Radši posedávala na okraji rohové kašny a hrála si s vodou. Sledovala při tom televizi. Něco takového nikdy neviděla. Mohla se podívat na všechny místa světa jenom mačkáním tlačítek na ovladači. Ufo jí tam radši pustilo jedno z instruktážních videí ze studia Mercy-v-triku.
Mercy onehdá už nebavilo opakovat stále dokola ty samé základní věci a proto velmi záhy začala své lekce natáčet. Tedy většinu věcí ufona naučil neúnavný Giles, ale Mercy dostala za úkol vtlouct jí do hlavy, někdy i doslova, pravidla fungování v lidském světě. Její videa pak vypadala jako kurzy etikety skřížené s klipy o bezpečnosti na pozemních komunikacích a nechyběla i pasáž věnovaná sexuální osvětě.
Začínalo to tím proč má člověk chodit oblečený a z jakého důvodu je u kluků požadován minimálně jeden kus šatstva, zatímco dívky potřebovaly jeden velký nebo dva malé. Následovalo doporučení nenechat se od nikoho svlékat ani osahávat. A pak dlouhá pasáž o sexu. Teda technický popis byl krátký, ale následné vysvětlení toho že se jedná sice o něco velmi příjemného co všichni chtějí, ale zpravidla to neprovádí nikdo s nikým, bylo velmi obsáhlé. Vyjmenovávalo jen několik případů kdy to bylo přípustné a u každého zvlášť bylo zdůrazněno, že se rozhodně netýká ufouna.
To by ale zároveň nesměla sledovat všechny ty středoškolský seriály kde se mládež vůbec nechovala podle Mercyných pravidel. Samozřejmě, že ufo mělo od začátku touhu všechno prozkoumat, ale s každým kdo se pokusil ufouna podle místního slangu "obtáhnout" si zahrála Mercy nejdřív hru na honěnou, pak na schovávanou a nakonec ho zapikala do bezvědomí.
Ufounovi pak bylo nebohých chlapců líto a podléhala spíše dívkám, protože ty Mercy nechávala být. Nejspíš proto že podle jejích instruktážních videí se jednalo o sex jen v kombinaci chlapce s dívkou. Po nějakých experimentech pak ufo došlo k tomu, že jsou i dívky, které se chovají hodně jako chlapci a tato náhražka jí plně dostačovala. Až na to že nejvíc jako kluk se chovala Mercy a to ji činilo v očích ufouna velmi přitažlivou.
Nabalovat Mercy bylo asi tak smysluplné jako svádět rozjetý buldozer. Naštěstí mělo ufo nekonečný počet životů a velmi rozvinutou masochistickou stránku.
Kdyby byly pár, měly by dokonale harmonickou takzvanou "italskou" domácnost. A většina Italů by pak zřejmě opustila svůj poloostrov.
Po té co skončila nahrávka sexuální výchovy slečny prudérní s Mercy v hlavní roli, zavládlo trapné ticho...dlouhé trapné ticho....a když už bylo napětí nesnesitelný.....