září 2010 - setkání s Upgrayeddem

Byl to takový klidný listopadový den. Slunce svítilo, někde tam nahoře na povrchu. Ufoun byl zanořen do knih, doslova. A Mercy byla pryč. Takže nic nemohlo narušit Geatovo rozjímání v křesle u krbu se sklenkou vína, doprovázené hudbou ze starých gramofonových desek

Ale jen teoreticky. Do chvíle než se rozřinčel starý telefon na baru. Byl velmi starý a velmi hlučný a Geat ho stále používal jen proto, že žádný z mobilních operátorů nedokázal garantovat stoprocentní pokrytí signálem kdekoliv na území republiky a sto metrů pod ní.

"To je pro mně, to je pro mně." Vykřiklo ufo, vyběhlo z knihovny a zvedlo velké mosazné sluchátko. "Příjem." Zahlásilo a pak se několik minut řehotalo.

"Ono to vážně funguje." Dodalo nakonec s údivem a pak chvíli soustředěně naslouchalo. "Aha... Aha... Jó... Jasně... Eh... Mňó... To je pro tebe." Hodila nakonec sluchátko Geatovi. 

Sice nebylo bezdrátové, ale stejně ho s přístrojem nic nespojovalo. Proto se ufo tolik divilo, že to funguje.

Geat zpracoval přihrávku a ohlásil se. "Aha... Aha... Jó... A kde si ten přívěšek ztratila... Aha... Aha... É... A proč ti ho ta ženská nechtěla vrátit... Aha... Mňo... Jo rozhodně je to namyšlená kráva... Aha... Tak za ní zajdeme a vezmeme si ho... Aha.... Jo... Ale mně nezajímá, že její starej je velkej gangstr, ten přívěšek je velmi cenný... Aha... Mňo... Kolik... Padesát maníků z bouchačkama. Určitě ne víc?... Aha... Jo... Mam dva maníky s bouchačkama to bude stačit... Eh... Ne... Určitě to bude stačit... Aha... No dobře... Když si vezmu pušku a dáme něco i Mercy tak budeme čtyři s bouchačkama.......... a na ufo přivážeme bombu... Aha... Aha... Tak se sejdem tam..."

Když Geat položil sluchátko, ufo se kolem něj přikrčeně pohybovalo, ťukalo do sebe nehty na ukazováčcích a s naprosto nedšeným výrazem stále opakovalo slovo: "Bombu... Bombu... Bombu..."

"Ženský." Pronesl Geat nejen na adresu ufouna, ale i Mercy, svojí smrtelné kamarádky, která mu volala a tý čůzy, která jí nechtěla vrátit ztracený přívěšek. "Běž říct kováři ať připraví dodávku a přistavte jí na ulici."

Ufo přestalo opakovat slovo bomba a s pokřikem "Budu řídit... Budu řídit... Budu řídit..." Odběhlo pryč. Geat si alespoň dopil víno a vyrazil na povrch, aby zavolal Mercy. Sice měla volno, ale dalo se s ní počítat pro každou bitku.

Během chvíle vyjela z nedaleké podzemní garáže omlácená černá dodávka bez jakékoliv kvalifikované osoby za volantem. Za skřípění brzd zastavila před vjezdem do dvora. Geat chvíli váhal ale nakonec nastoupil.

V průběhu staletí musel vystřídat už mnoho dopravních prostředků, jít s dobou. Cestou přemýšlel jestli není čas na další změnu. Jejich minibus už dávno nevyhovoval standartům ekologickým, bezpečnostním ani estetickým. Nové auto by ale museli pracně předělat pro své potřeby.

Z naprosto nevystětlitelných důvodů ufo cestou nikoho nepřejelo. Jenom ta koncovka nevyšla, když zaparkovala v trafice. Snažila se to sice prohlásit jako úkryt pro vozidlo, ale nikdo nesouhlasil. Zejména proto, že aby vystoupili museli se z trafiky probourat.

Geatova kamarádka, slečna Z vystoupila z poza nedalekého rohu. Malá blondýna, patřila k mnoha smrtelníkům, s kterými se Geat přátelil v jejich nevědoucím běžném světě. Vždy se na pár let zařadil k nějaké skupině lidí a potom postoupil zase k další.

Už po tisíciletí ale nenavazoval žádné těsné kontakty s těmito lidmi. Na to už pohřbil příliš mnoho blízkých. Byl to i jeden z důvodů proč se nakonec obklopil tou podivnou sebrankou, jež ho doprovázela.

Slečna Z ukázala na restaurační zařízení kde se nacházela ta nenechavá namyšlená kráva se svým starým a jeho maníkama s bouchačkama. A taky který auto mu patří. Kovář s řezníkem, dva velcí železní golemové v těžkých kožených pláštích, vyprostili z trosek trafiky své zbraně. Jeden epesní rotační kulomet, který lineárně urychloval ocelové projektily ráže pětapadesát s ohromující kadencí šesti tisíc za minutu a druhý těžký kulomet s průbojnými kumulativními střelami ráže pětasedmdesát s kadencí sice jen jeden tisíc za minutu, ale s podobným účinkem jako ten první.

S touto artilerií už nebylo další zbraně potřeba a tak si Geat vzal  jen rychlopalnou brokovnici se zásobníkem v pažbě a Mercy, která zrovna dorazila, vyfasovala slušivý kožený pásek s dvěma pouzdry a pistolemi.

"A co s tím sakra mám dělat."* Koukala Mercy zprvu poněkud nechápavě.

"Nevíš k čemu je pistole?" Zeptala se slečna Z a jen díky včasné reakci ufouna, který jí strhnul stranou, se vyhnula ráně pěstí. Mercy minula její hlavu a definitivně dorazila celou trafiku.

"Ona pistoli nepotřebuje." Šeptalo ufo a drželo se slečny Z. Ta si jí prohlídla a uskočila.

"Proč má to dítě na sobě bombu?" Vykřikla slečna Z rozčileně.

"Nejsem dítě, jsem týnejdžr." Odpovědělo ufo stejně rozčileně.

"Klid, klid, klid." Prohlásil Geat, přimontoval na brokovnici bajonet a vykročil směrem k restauraci.

"Ještě helmu." Vykřiklo ufo a zanořilo se do trosek, aby se v zápětí objevilo s vojenskou přilbou na hlavě.

"To ti fakt pomůže."* Komentovala to Mercy a zapalovala si při tom svojí überdehtovou cigaretu.

Bylo to někde v holešovicích, takže bouračka nebo dva černě zahlení obři s těžkými zbraněmi nemohli vzbudit žádný rozruch. Proto Geat nařídil kontrolu zbraní. Zkušební dávky ze všech hlavní proměnili auto šéfa gangu v kopu šrotu.

Když několika vteřinová salva utichla, bylo slyšet už jen opakované cvakání. Všichni se otočili k ufounovi, kterej zuřivě mačkal tlačítko spouště.

"To nefunguje!" Vykřikla dívka nakonec.

"V zájmu toho, aby jsme došli aspoň dovnitř, to musím nejdřív aktivovat." Vysvětlil Geat a pokračoval k restauraci, kde už si jich všimli. "Dámy první." Povzbudil Mercy směrem ke vchodu. Blondýnka vešla dovnitř. Tam na ní zíralo asi tak padesát rovných kšiltů. Zamířila přímo k baru a objednala si pivo.

Potom vešel Geat s flintou ležérně položenou na rameni, následovaný slečnou Z a ufonem, který si úzkostlivě tisknul k tělu kožené sáčko.

Hned bylo jasné kdo je místní vládce. Ten maník co se v zadní kóji rozvaloval jak v obýváku. A krom toho měl na hlavě i největší pánvičku. Na druhou stranu nebylo tak úplně jasné kdo je jeho stará. Seděla tam s ním celá řada krásných mladých dívek.

Slečna Z byla asi nejvystrašenějším člověkem v celém podniku, ale i přes to předstoupila před jednu z dívek a vznesla nárok na vzácný přívěšek, který té mrše zdobil výstřih.

"Jestli ho tolik chceš tak si ho neměla zapomínat v šatně." Peroxidová nádhera proložila svojí větu maximem opovržení a dylinkovsky při tom kývala hlavou a máchala rukou. "Teď už je můj." Dodala nakonec.

"No technicky je můj." Oznámil suše Geat a tím se vysvětlilo proč se vůbec celou věcí zabývá.

"No a." Prohlásil rafinovaně vůdce rovnočepičářů.

"Nic." Odpověděl Geat zvedl brokovnici z ramena a vystřelil do vzduchu. Vůdce gengstas se jen ušklíbl. Na hlavě mu přistál oblak suti. Pak zdvihl své palce a ukazováčky.

"Yeah, tak teď si mě namíchnul."

"Jo? Tak moment." Odpověděl Geat a začal se prohrabovat v kapsách. Následovala trapná chvíle ticha, po které vytáhl klíče od auta s ovladačem. Namířil ho na ufouna a zmáčkl. Ozvalo se stejné dvojité pípnutí jako když se na dálku odemkne auto. Tlačítko, které měl ufon v ruce, se rudě rozzářilo. Nic se ale nemohlo tak rozzářit tak jako její úsměv. Jak malý dítě pod vánočním stromečkem tam stála, okolo hrudníku dynamit a lidem okolo zbývaly do konce už jen okamžiky.

Všichni co viděli pod její kožené sáčko se začali sunout pod stůl. Drsní gangsta hopeři se jeden přes druhého snažili skrýt nebo prchnout. Východ však střežila dvojice pekelných válečníků.

"Nikdo se ani nehne." Vykřiklo ufo s absolutně šíleným výrazem a otočilo se kolem dokola, aby to bylo všem jasný.

"No tak asi sbalíme ten přívěšek a půjdem." Řekl tiše Geat a stavěl se při tom mezi ufo a slečnu Z. Mercy na baru se jen proměnila do démonické extra odolné podoby a objednala si další pivo.

Přívěšek získali velmi snadno a překračujíce hrdiné gangstas se rychle pohybovali směrem k východu. Slečna Z vyběhla z podniku následovaná Geatem, dveřmi a tlakovou vlnou. Restaurace za nimi se proměnila v pekelné inferno a potom se celá stavba zřítila.

Po chvilce z ruin vystoupily dvě obří postavy šedé od suti. Slečna Z nějak nevěřila tomu co se zrovna stalo a dál prchala pryč.

"Ta už ti nezavolá."* Prohlásila Mercy vystupující z oblaku vlastního černého dýmu.

"Hm, kolik nám toho zbylo z ufouna?" Geat nebyl nijak rozrušen náhlou ztrátou kamarádky. A už vůbec ne ztrátou ufona.

"Myslim že helma. Ale musíme počkat až dopadne."* Mercy obrátila zrak k nebi. "Škoda že víc dynamitu neunesla."* Usmála se nakonec.

Nebylo to poprvé ani naposledy kdy zničili hospodu, bar nebo restauraci. Zrušili snad víc podniků než hygiena. Většinou se jednalo o zařízení pro specifickou klientelu, natvrdlou buď tím nebo jiným způsobem

 Nebyli to ani první gangsta hopeři, kteří jim přišli do cesty. To dobou ale vzrostla jejich averze k tomuto arogantnímu kultu a bylo jisté že to bude už jen horší.

Když silácký kecy, snahy neustále vyvolávat rvačky, a to děsný oblečení přišlo do cesty Mercy ............................. 2Pac měl fakt velkou kliku, že už byl mrtvej.

říjen 2008 - první rande aneb pan makarón přijde na večeři

Když Mercy spala vypadala tak nevinně a bezbranně. Neklidně se převalující, rozhazující rukama. Jako by padala nebo se topila. Až na to že pokaždé když se převalila změnila podobu z lidské na démonickou nebo na plameňe démonickou, podle toho co se jí zrovna zdálo. Někdy měla hodně žhavé sny. A proto taky měla povlečení z látky akreditované jako ochrana před napalmem.

Stejnou třídu ochrany potřeboval i každý kdo s ní chtěl do postele vlézt. A ještě mnohem víc vzhledem k tomu, že měla sexuální návyky kudlanky nábožné. Ne že by měla potřebu samečka hned po aktu zamordovat, on většinou umřel během toho, přirozenou smrtí.

V důsledku toho měla celkem nouzi o muže a musela se uchylovat k různým nadpřirozeným bytostem, z nichž většina stejně neměla výdrž. Upíří se jí v rukou měnili v prach a démonům praskaly kosti, pokud nějaké měli a rovnou se nerozplynuli. Lesní a jiné přírodní existence byly příliš subtilní na takový výkon. Byla sice ještě celá řádka andělů ochotných pro tu vášeň padnout, ale žádný nedokázal vydržet její žár.

Na zemi zkrátka existovali jen dva muži schopní fyzycky zvládnout démonickou Mercy. Zvládnout jí psychicky a zachovat si při tom duševní svěžest nebyl schopen nikdo. Jeden z těchto mužů byl Geat, který byl přesvědčen, že je její nadřízený. Tím druhým byl víc jak jeden a půl tisíce starý ital, který se ještě jako smrtelník zúčastnil bitvy na Katalaunských polích a pak se definitivně promočil v přírodní magii.

 Mercy se s Maxem za svůj život setkala několikrát v několika podobách, ale teprve jako parodie blonďaté američanky ho dokázala zaujmout. Bylo to ve středu na posledním výročním setkání Kamenného covenu, z jehož členů byli na živu už jen tři. Měli tenkrát spoustu práce s odhalováním podvratných živlů, výměnou klevet ze zákulisí sil skutečně vládnoucích světu a bojem proti přicházející době ledové.

Mercy s Maxem po sobě mohli akorát trochu pokukovat, ale nepotřebovali se okukovat moc dlouho, aby si jejich temperamenty padly do oka. Snažili se být nenápadní a proto Italovo zírání s otevřenými ústy opětované blonďatým hihňáním, ostatní museli ze slušnosti ignorovat. Byla v tom i jistá poťouchlost, přece jen se všichni znali již staletí.

Po té co setkání skončilo a všichni se rozešli, navázal Max spojení s Mercy prostřednictvím posla ze záhrobí. Nejdřív si Mercy jenom myslela, že jí klepe stoleček, ale nakonec s pomocí ufouna odhalila  v ložnici strachy roztřeseného ducha. Radši prostřednictvím smsky pak pozvala Maxe na páteční večeři k sobě.

V pátek musela ale nejdřív pouprátat jejich sídlo a všechny ostatní členy domácnosti. Měla v plánu přípitek, večeři a pak podle situace i něco víc. Večeře byla v celém plánu zásadní. Podle jejích zkušeností nemělo cenu začínat si s někým, kdo nepřežil její příšerné vaření.

V kotlíku u krbu přichystala svojí specialitu. Chilli con carne po ďábelsku, s Mercy v roli ďábla. Jídlo ke kterému se přidával džbánek mléka a nabitá pistole, pro případ že by bolest byla nesnesitelná.

Kolem kotlíku neustále přecházelo ufo s vojenskou přilbou na hlavě a zvědavě pozorovalo Mercy házející do toho maso, pekelné koření a papričky zoufalství, které dokázaly roztavit i železného vlka.

"Moc nekoukej, nic nedostaneš."* Odehnala Mercy ufouna vařečkou. Železní golemové v zástěrách mezitím zametali všechen prach a špínu směrem ke krbu kde pekelný oheň všechno spálil.

"Já to chci taky ochutnat." Trvalo na svém ufo, asi mělo zase sebedestruktivní náladu.

"Tohle má být romantická večeře, nikdo se tu nebude dívat na tvojí rozleptanou držku."* Odbyla jí Mercy a očima hledala další nepořádek. Všechno bylo vysmýčené, dokonale uspořádané a složené, v rozích nataženy čerstvé pavučiny a ze sbírky zbraní se přestalo ozývat to záhadné pištění.

Mercy zútulnila prostor ještě několika přehozy, ubrusy, dečkami a koberečky. Geat sice prohlašoval že to je proti smyslu požární ochrany, ale už dávno doma ztratil rozhodující slovo. Než by se s Mercy hádal radši pomáhal Gilesovy parfémovat zatuchlou knihovnu a ze srandy mu věšel na záda stromečky s lesní vůní.
Neodpustil si při tom poznámky jako: "Stejně tomu makarónovi jde jenom o jedno takže stačilo vyklepat z matrace prach tvojí poslední oběti."

Mercy se snažila zůstat klidná, aby na konec celou snahu nezničila tím, že všechno rozmlátí na mraky. Místo toho se odebrala do ložnice. Schodila zástěru a kopla do matrace. Žádný prach se z ní už nesypal. Rychle se osprchovala, navoněla a oblékla si svoje nejmíň uhozený hadry.

"Nechceš třeba abych ti zvětšil prsa." Zeptal se Geat když vstoupil do její ložnice, která neměla žádné dveře. Mercy se k němu krátce otočila ale věděla, že to nemá cenu. Jedna věc se jí na jejím vzhledu nelíbila, ale tý by jí nezbavil. Železného řetězu kolem krku, kterým spoutal její sílu na mez přiměřenou podmínkám na zemi.

Otočila se k zrcadlu a ozkoušela jestli jí bílé hrubé tílko a černé džíny budou slušet i v démonické podobě. Jak nějaká dilinka se přepínala blond/rudá/blond/rudá/blond dokud si nebyla úplně jistá.

Vrátila se zpět do sálu aby vyhnala každého kdo tam v tu chvíli neměl co dělat. Ufo se u krbu dusilo po požití kapky jejího chilli. Mercy přešla ke kotlíku a ochutnala. Mohlo to být i ostřejší, ale už nebyl čas. Ochrané symboly na dveřích se slabě rozzářily.

"Co tady ještě děláte, vypadněte."* Ohlídla se okolo a hodila ufo do krbu. Během chvilky bylo v sálu prázdno. Geat si nabral do rendlíku trochu chilli a následoval ufo do plamenů. Vyhodil od tamtud rozpálenou přilbu a pak zmizel.

Mercy na podpadtcích přecupitala sál a otevřela dveře přesně ve chvíli kdy se Max chystal zaklepat. Stál tam překvapený. Schovaný za pugétem bílých lilií.

V dokonale padnoucím bílém obleku nakráčel dovnitř. Mercy byla zaskočená. Samozřejmě nečekala, že přijde v uniformě římského centuriona, ale vypadala vedle něj jak holka z venkova. Chyběl jí už jen kovbojský klobouk

Pozvala ho dál a usadila ke stolu. Nervózně se rozhlížela okolo jestli je někdo nepozoruje. Normálně by se podívala pod stůl, ale ufo zcela jistě shořelo v plamenech.

"Tak co si dáme?"* Zeptala se a ukázala na dlouhou řadu lahví na baru.

"Tipnul bych tě tak na tequilu."** Odpověděl Max a nepřestal si jí prohlížet. Mercy sáhla po lahvi z doby mexicko amerických válek. Vzala dvě sklenky a usadila se na stůl s nohou přes nohu.

"Co se ti tak moc líbí na týhle mojí barbie girl podobě?"*

"Strávil sem několik válek v americký armádě."**

"Věčný voják."* Odpověděla Mercy a omylem se napila přímo z lahve. Věčný opilec.

"Ale teď žiju v Itálii, přinesl sem čerstvý pečivo, sýr a olivy."** Max sáhnul po pytlíku který odložil na stůl vedle sebe.

"Možná pozdějc."* Přerušila ho Mercy a vyskočila na nohy. "Uvařila jsem něco k večeři."* Docupitala ke kotlíku a holýma rukama ho zvedla z plamenů. "Bude to bašta."* Neodpustila si poznámku.

Říman se pokusil přivonět, ale nějak mu začaly slzet oči. Mercy naplnila dva talíře a Max pohotově přispěchal se svojí bagetou. Trochu koukal když před něj přisunula džbán mléka a pistoli.

"Na co je ta pistole?"** Zeptal se zcela nevinně.

"Na to přijdeš."* Usmála se Mercy, ochutnala chilli a přikývla.

Přišel na to hodně rychle. Sice taky přikyvoval, ale spíš jenom ze slušnosti. Celkově zrudl, ale držel se. Už byl informován, že musí překonat tuhle nejnáročnější část.

Několikrát se zhluboka nadechl. Mercy začala cítit chlad. Snažil se překonat pekelný oheň magií. Říkala si, že by to mohlo fungovat. Lžičkou se přehrabovala v talíři, nabírala velká sousta a pozorovala jestli spolustolovník nevzplane. Na ní chilli nijak nepůsobilo, což jí celkem mrzelo. Když si s tím dala tolik práce, mohla to udělat ostřejší.

Po půl hodině kdy si odložil nejprve sako, pak kravatu, košili a konečně začal vypadat jako pořádnej chlap, Max zdolal první chod večeře. Spláchnul to litránkem mléka a pak si otřel pot z čela. Mercy ohromeně zírala. Vypadal jako by zrovna dostavěl brák nebo zasadil strom.

Pro jistotu jako moučník naplánovala několik zákusků na bázi šlehačky a zmrzliny. To už mohlo začít to pravé rande. Spusta hihňání, fórků a chlapáckých historek. Chlapáčtější historky měla sice Mercy, ale snažila se krotit.

Max přinesl víno z dob svaté říše římské a s pomocí jeho a dvou kartonů ginu se zábava posunula kýženým směrem. Další kartony s alkoholem byly přímo mezi nimi a ložnicí. Mercy vystrčila růžky a frivolně při chůzi pohupovala koncem ocasu.

Vzala další láhev a prošla do ložnice. Byla už tak rozvášněná, že jí alkohol v ruce začal bublat. Když se uvnitř lahve objevil modrý plamen hodila ji na zem. Plamen se rozlil po podlaze Pokusila se o nevinnou nesmělou pózu. Nehořlavý říman jí popadl a udělal s ní přesně to co oba od začátku zamýšleli.

Nebylo to sice jako milovat se v kotli žhavé lávy, ale i tak se Mercy po dlouhé době tak rozvášnila, že museli druhý den vyměnit roztavené zrcadlo, vyklepat zkroucené železné dveře do sprchy a z květináčů vyhodit vzniklé sklo.

Od té doby se Mercy s Římanem scházejí, ale neberou to nijak navážno. Ani jeden z nich není schopný trvalého vztahu. Hlavně se bojí, že kdyby jim to nevyšlo, museli by se po několika měsíčním vztahu  vyrovnávat se staletími trapnosti. Pořídit si děti, to by bylo na tisíciletou migrénu.

Mercy od té doby už ani tolik nevadí její vzhled, který tenkrát měla celkem nově, když se jí na tu blonďatou hlavu podařilo konečně uhnat pořádného chlapa.

*překlad ze slangové američtiny

**překlad ze slangové latiny

září 2009 - blízké setkání pětiúhelníků

Si jednou takhle ufo sedělo ve svým pentagramu na dvorku, čučelo do blba a myslelo si na svý věci. Byla docela unavená, protože celou noc strávila s Mercy v jednom baru. Nijak moc jí to tam nebavilo a proto si krátila chvíli cvičením svých dovedností. Měla zakázáno provádět tyhle věci na veřejnosti, ale Mercy si jí vůbec nevšímala a tak postupně oživila všechny skomírající interiérové květiny, přeměnila vodu na víno, pivo a absint, pokecala si s duchem opilce, který se v baru upil k smrti a nakonec pomalovala zrcadlo na wc ochraným symbolem, který v té době čmárala kamkoliv přišla.

Tím k sobě přitáhla pozornost tajemně se tvářícího mladíka, který se jí snažil sbalit na povídání o černé magii a svých trapných nadpřirozených zážitcích. Pro ufouna to byl jenom jeden z těch dalších pozérů, kteří nevědí vůbec nic a jenom jí chtějí dostat do postele. Nikdy by se o to nesnažil, kdyby skutečně měl nějaké schopnosti. By pak viděl pozůstatky její démonické aury a neztrácel by čas tlacháním o svém astrálním cestování a raději si rychle začal hrabat noru.

Ufo se ho nedokázalo zbavit ani když se k němu otočilo zády a okázale ignorovalo celou jeho existenci. Na opak ho to snad ještě víc rozpalovalo a nakonec si vysloužil facku za familiérní chování. Ani to ho neodradilo. Prohlásil, že má rád divoké hrátky a aby to dokázal, chytil jí za ruce a přitlačil ke zdi. Na hlavě mu přistál půllitr.

A to byla jenom předehra opravdu divokých hrátek. Mercy pohodila svojí zlatou hřívou a dvěma ladnými skoky přes stoly se vrhla na dezorientovaného milovníka temnoty. Chytla ho pod krkem a zvedla do výše.

Za zády jí stanul rozlobený dav. Při své cestě po stolech nejen rozlila co šlo, ale zároveň tím i ohodila všechny okolo. Rozlícení muži brali do rukou židle, tága od kulečníku, střepy i z domova donesené zbraně.

Mercy se je pokusila hromadně zaplácnout bezvládným tělem, které držela v ruce. Následovala hektická pětiminutovka, při které se bar zcela vylidnil. Dalo by se říc, že se i vybydlel. Kdyby tamtudy projel buldozer, poznali by rozdíl jen policejní experti.

Dříve než se seběhli zvědavci, reportéři, hasiči, záchranáři a nakonec i dvoučlená policejní hlídka, Mercy s ufounkem nasedly na motorku a zmizely v rozednívajícím se městě.
Druhý den se objevily zprávy o střetu mezi starousedlíky, gangem satanistů a odpálení blíže nespecifikované bomby. I přesto že většina zpráv byla úplně mimo, někdo s mozkem, tudíž ani novinář ani policista, si dal všechno dohromady a objevil v celém případě nějaká zrnka pravdy. A byla to velmi podivná zrnka.

Proto se za ufounem poflakujícím se ve svém pentagramu na dvorku najednou zjevily dvě mohutné postavy. Už se lekla že jí zase někdo v černém chce sbalit, protože oni hned že jsou taky z nějakého pentagonu a hrozně je zajímají lidi jako je ona. Mluvili stejným jazykem jako Mercy, jenom bez těch jejích peprných výrazů.
Ufo chtělo vědět kolik lidí jako ona ještě mají. Ráda by si vyměnila zkušenosti s někým kdo má podobné starosti, ale podle toho co říkali jí, nikdo jako ona už tisíce let nežije. Ti pánové byli milí, ale moc jí toho neřekli. Chtěli aby šla s nimi, ale ona se jim snažila vysvětlit, že bez dovolení nikam nesmí. Pak se hrozně moc zajímali o to která rozvědka jí zakázala chodit ven bez dovolení. Asi jí úplně nepochopili.
Dívka z nich začala být trochu nervózní. Pořád koukala směrem k výjezdu a čekala kdy se vrátí Mercy. Viděla jen velkou černou dodávku blokující vjezd. Zatímco jeden z mužů se jí snažil přesvědčit, druhý přecházel po dvorku a zkoumal okolí. Truhlíky s kytkama, strom s houpačkou, hnijící kompost s hejnem much, hromada železných pilin a drátů. Pak se díval nahoru do oken. Nenápadně pokývnul směrem ke kolegovi.
Oba k ní přikročili a pokusili se jí chytit. Zastavila je neviditelná bariéra jejího ochraného kruhu. Ufo se začalo nezřízeně hihňat. Ochraný pentagram na zem nakreslila, aby jí pořád neotravovali pekelný vlčata, ale fungoval i na agenty. Hromada nedalekého železného šrotu se začala probouzet. Objevily se dvě střapaté hlavy. Většinu lidí dostalo na zem už skřípání jejich železných zubů. Agenti měli zřejmně nějaký výcvik. Vytáhli zbraně a couvali směrem k průjezdu.
"Ňuňu!" Vykřiklo ufo, když se přestalo smát. Její nemrtvé polorozpadlé vlče se zvedlo a s ním i mrak much. Agenti několikrát vystřelili. Jeden z nich přebil na nějakou extra lesklou stříbrnou munici. Několik výstřelů a vlci začali plíživě ustupovat. Ne že by je děsily kulky. Střílet čímkoliv do železného vlka znamenalo jenom ho zhutňovat. Za zády agentů se objevila Mercy.
Byli velmi překvapení. Musela se nějak nenápadně prosmyknout kolem jejich zálohy, která žádné ohrožení nehlásila. Po pravdě nic nehlásila už delší dobu.Černá dodávka blokující průjezd hořela a dávala celému setkání oficielní démonickou atmosféru.
Mercy nevěděla kterou svojí vášeň uspokojit dřív a vytahla cigarety. Než si zapálila oba agenti utekli a krátce na to opustili město, stát i kontinent. Mercy si vychutnávala svojí cigaretku smíšenou s pachem pálících se plastů, gum a agentů.
Prošla kolem ufouna, rozverně ho pohladila po vlasech a zamířila do podzemí. Byl to krásný podzimní den a chybělo mu pivko. Až do večera seděly pak spolu na dvorku, kreslily pentagramy a na pentagon mohli na dlouhou dobu zapomenout.

duben 2009 - pro krásu se musí trpět

Byl pozdní večer. První máj. Slunce se schylovalo k západu a ulicemi města se rozléhalo burácení motoru. Silná motorka se hnala mezi auty takovým stylem, že by před ní uskočil i semafor. Kolemjdoucí vykřikující že ta ženská řídí jako ďábel ani nevěděli jak blízko byli pravdě. Ti kteří vykřikovali že řídí jako šílenec se taky moc nemílili. Mercy zajela na parkoviště, zastavila a zaparkovala mašinu na nějakém invalidovi.
Z náprsní kapsy kožené bundy vytáhla balíček cigaret. Vyklepala jedno černý cígo bez filtru a nedbale ho zasunula do koutku úst. Chvíli trvalo než se ta věc plná dehtu konečně vznítila. Mercy labužnicky nasála a po chvíli vyfoukla oblak černého dýmu. Všichni v okruhu deseti metrů se rychle začali dusit.
Vykročila k nedalekému hřbitovu. Klidně kráčela po cestě lemující okraj vilové čtvrti vedle louky. Mezitím jí předběhlo několik stařenek s pugéty.
"Kam tak chvátáte? Chcete se dostat domů ještě před zavíračkou, nebo co?"* Pronesla Mercy jizlivým hlasem, když jí minula třetí důchodkyně. Ale ta byla buď nahluchlá, nebo nerozuměla ani slovo a jen dál sprintovala k hřbitovu.
Když Mercy prošla branou narazila na sochu zhrouceného truchlícího anděla. Jednou nakopla serafína přímo do choulostivýho, a ten pak vypadal přesně takhle. Vzpomínka vyvolala na jejích rtech pokřivený úsměv.
Pokračovala mezi náhrobky. Chvíli to vypadalo, že se mezi hroby plazí několik nemrtvých zombie. Ale nejspíš to byli jen truchlící stařečkové plející hroby svých bližních. Zombie nikdy neplejí.
Mercy ale cítila, že je tam ještě někdo další. Napověděla jí to temná energie vycházející z nejtemnějšího rohu. Několik postaviček v černém se tam povalovalo ve stínu hrobky. Legenda, která sem Mercy přivedla byla celkem známá a tak nemusela svýho nebožtíka dál hledat.
Zamířila k černě vymóděné omladině, která po ní vrhala pohledy plné opovržení. Viděli v ní jen další modrookou blondýnku s růžovými pramínky ve vlasech, s růžovou čelenkou, růžovým tričkem a světlými džínami. Ale nejdřív se měly ty děcka podívat pořádně, protože ona měla ještě černou koženou budnou, černé kožené rukavice a okované černé martensky.
Zastavila se před hrobkou a kontrolovala staré nápisy. Obsah souhlasil. Poklepala na kovové dveře. Ne proto aby jí někdo zevnitř otevřel, jen aby je otestovala. Přece si nemohla zlomit jeden z těch růžových nehtů. Chtělo to zapojit hlavu.
Nebyly to zdaleka první železné dveře, které vyrazila čelem. Dunivá rána se rozlehla hřbitovem. Děcka povalující se na mezi vedle hrobky se přestaly povalovat a zaujaly startovní pozici pro úprk.
Mercy se sehnula a protáhla dovnitř. Podlahu tvořily tři náhrobky, prostřední byl zavalen dveřmi. Zrovna ten potřebovala. Opřela dveře do původní polohy a mohutným kopnutím je vykopla i s futrama. Prostor se tím trochu prosvětlil.
Poklekla při straně a zkontrolovala nápis. Byl to on. Poklepala na náhrobek. Žulová deska. Na to její blonďatá hlava nestačila, ani kdyby tam udělala stojku.
Zlaté vlasy a světlá pleť se pojednou začaly v přítmí hrobky ztrácet. Její silueta ztemněla. Mercynou pravou, démonickou podobou byly černorudé vlasy, červená kůže, černé rty a zářivé žluté oči. Její silnější já rozdrtilo kámen jediným úderem. Vše okolo se otřáslo jak při výbuchu.
Zatímco Mercy odhazovala stranou kamennou suť, jedno z děvčat v korzetu, sukni a síťovaných punčochách nakouklo dovnitř. Asi chtělo zkontrolovat jestli se jí něco nestalo. Ta holka připoměla Mercy její malou chráněnku. Taky takové roztomilé křehké gothičátko, které zalezlo pod stůl pokaždé když se Mercy pořádně rozvášnila.
Mercy zdvihla pohled k dívce ve dveřích, svraštila obočí a vycenila zuby. Špička jejího ocasu výhružně udeřila do země. Víc nebylo potřeba a postavička se zděšeně odpotácela.
Obrátila se zpět k díře v zemi. Rakev vypadala neporušeně, ale stačilo do ní zanořit ruce jako do vody a vytáhnout ohlodané ostatky.
"Šťastnej, že mě zase vydíš?"* Usmála se a drolila mrtvolu, aby mezi tím kompostem nakonec našla zlatý pečetní prsten.
"Tak tady jsem to zapoměla!"* Vykřikla nakonec vítězně a zároveň s tím se proměnila zpět do své méně nápadné podoby.
Setkání se starým známým jí nedojalo dost na to aby se zdržela déle. Otočila lebku k východu a přerovnala kosti jako při protiupírském rituálu. Věděla že je to není k ničemu, ale s oblibou vytvářela nové legendy a mýty. Prohlížejíc si ornament na prstenu vykročila ven.
Zloděcka tam pořád ještě byla. Jenom o padesát metrů dál. Mercy se vrátila k motorce a tentokráte poklidnou vyhlídkovou jízdou vyrazila zpět k domovu.
Za devatero křižovatkami a devatero přechody, které projela sice v poklidu, ale na červenou a bez zpomalení, odbočila do temného průchodu. Zaparkovala pod stříškou ve dvoře, kde kdysi stála lavička. Stála tam do té doby než s ní Mercy zkusila vykolejit tramvaj.
Ze dvora pokračovala do sklepení a podzemních chodeb. Šla po tmě ale najisto. Sestupovala stále dolů, až do míst kde končily zděné chodby. Tam začínala puklina ve skále. Nikdo kdo cestu neznal by se tak daleko nedostal. Chvíli šla po kluzkém kameni. O kus dál zase pokračovala chodba.
Pod nohama jí křupaly kosti a popel několika odvážlivců, kteří sestoupili až tam dolů, aby zničili jejich temné hnízdečko. Průzkumníci z různých dob, z různých řádů se tam snažili získat slávu, moc a cenné relikvie.
Na konci chodby byly masivní dřevěné dveře jako ze středověku. Z obou stran byly pokreslené kruhy s obrazci a ornamenty. Vyvedené bílou barvou pokračovaly i na podlaze a stropě za dveřmi. Podobné symboly měly odradit nebo zastavit temné bytosti. Tyhle ale byly namířeny proti druhé straně nadpřirozených podivností. Když přes ně přecházel někdo dobrý rozzářily se tím víc čím čistší měl duši. Při průchodu andělů spustily pravý poplach. Když je míjela Mercy, ani neblikly.
Vstoupila do nízkého klenutého sálu. Na levo od ní stál u pultíku Giles v rozervaném kabátě a listoval nějakou knihu. Nevěnoval jí pozornost. Trojice vlků polehávající vedle krbu o kousek dál jenom nadzvedla hlavy.
Napravo od vchodu stála ve výklencích řada nehybných železných golemů. Prošla kolem nich a zamířila do svého pokoje, jehož vstup byl obskládán kartony s alkoholem. Nemohla je mít vevnitř, protože by to skončilo velkým požárem, který by jí sice nezahubil, ale neměla by potom co pít.
Shodila ze sebe oblečení. Pořád na něm byly zbytky prachu mrtvého a měla to i ve vlasech. Dala si pořádně dlouhou a horkou sprchu v autoklávu, zařízení sloužícímu k dekontaminaci a čištení přehřátou párou. Víc očisťující by pro ní byla už jen žhavá láva.
Když se vrátila do pokoje, klečela na její posteli drobná dívka v černých šatech a zkoumala pečetní prsten. Mercy byla příliš unavená, aby jí věnovala pozornost a doufala že se ta zvědavka nebude na nic vyptávat. Zatím byla zabraná do prstenu.
Mercy se vrátila do hlavního sálu a za barem si natočila pivo. První vypila rovnou a s druhým se usadila u velkého kruhového stolu z litiny vykládané stříbrem. Na cvhíli zavřela oči a když je otevřela, ta dívka v černém seděla v tureckém sedu uprostřed stolu.
"Myslím že je ten prsten prokletý," prohlásila nakonec a nasadila si ho na prst. Mercy přejela očima po stropě.
"Ty ufo jedno přaštěný, proč si to nasazuješ když je to prokletý?"*
"Nemyslím si že by to bylo nebezpečné" Odpovědělo ufo zadumaně a prohlíželo si ruku s prstenem.
"Vím o jedné mrtvole, která by s tebou nesouhlasila. Nebudu zas tvojí dušičku naháňet po celým pekle."*
Na to se dívka usmála. Věděla, že Mercy by to udělala. Ne že by jí nějak záleželo na něčí malé dušičce. Zabíjela i pro míň. Poslední dobou už jí to ale tolik nebavilo. Od doby kdy se stala démonem nebyli pro ní obyčejní lidé žádní soupeři.
"Možná by stálo za to, chvíli tě tam nechat."* Mercy její lehký úsměv zachytila a zamračila se.
"Nemusíš chvátat." Ufonek se temňe usmál a s glumovským pohledem se vrátil zpět k prstenu. Od dob kdy se stala člověkem už jí nikdo nedokázal způsobit tolik bolesti jako dřív její milí přátelé v pekle. Bolest byla dřív tak podstatnou součástí jejího života, že jí nyní chyběla. Bolest posouvala její vědomí na vyšší úroveň vnímání. Bolest jí přinášela osvícení, oproštění od všeho. Jen málokterá bolest na zemi dokázala uspokojit její náročnost. Ne že by to neustále nezkoušela. Proto byly všechny nebezpečné předměty uzamčeny v masivní truhle přikované k zemi vedle krbu.
Mimo jiné v ní byla celá sbírka prokletých cetek slibujících pomalé, rychlé či okamžité zatracení. Truhla se zamykala od té doby kdy se ufonek všemi ověšel a Mercy se pak musela vydat na několikaměsíční odysseu za znovu sestavením nesmrtelné, nikoliv však nedělitelné, zmučené dušičky svojí chráněnky. Pro obě to tenkrát byla dovolená.
Ta nejproklatější ze všech prokletých věcí ale v truhle nebyla. Ten prsten, se kterým by většina lidí nechtěla být ani na stejné planetě, nosil pán domu neustále na ruce jako ukázku toho, že on se nemá čeho bát. A taky neměl. Dokud si do domu nenastěhoval dvě psychopatické ženské.
"Kdybych se nevrátila, víš kde mě máš hledat." Vyhrklo nakonec ufo a vyrazilo na procházku. Dívka si nebyla jistá jestli je prsten opravdu prokletý. Na to se musela vzdálit. Člověk mohl být jakkoliv prokletý, ale žádný rohatý se neodvážil přijít si pro něj tam kde byla Mercy.
Ufonek za sebou zavřel dveře a tápal do tmy. Narozdíl od ostatních ona byla člověk a tudíž ve tmě viděla houby. Jako začínající mák, ale cosi cítila. Šla ještě kousek, až ke skále. Žádné světýlko na konci tunelu. Slyšela jen svůj dech. Vzrušením bijící srdce. Vzdálený dusot.
Kopyta se rozběhla po kameni. Ufo vykřiklo a rozběhlo se zpět ke dveřím. Za zády jí znělo praskání ohně. Na konec chodby se dostali téměř současně. Dívka chytla za kliku. Na rameni ucítila spalující sevření. Stěna rozpáleného vzduchu jí přitiskla ke dveřím. Cítila jak se jí šaty začínají odpařovat.
Dveře se rozletěly a odpálily ufouna do kouta.
"Na co čumíš, vole?"* Vykřikla Mercy aniž by tím cokoliv myslela. Ta věc sice měla rohy, ale kráva to určitě nebyla. Jenom jízlivě zasyčela a zmizela zpátky ve tmě. Mercy dál stála na prahu a užívala si žár, který po sobě démon zanechal. Pak se otočila a vrátila ke stolu.
O chvíli později se připotácelo ufo, drželo se za hlavu a vykřikovalo: "Proč jsem si nevzala helmu?"
Bylo dost s podivem, že se drží za hlavu a ještě něco pokřikuje. Většinou takovou strašnou ránu od Mercy nepřežila a to ani když měla na hlavě ten americkej plechovej škopek z druhý světový války.
Helmu na hlavě neměla hlavně proto, že se moc nehodila k jejím kraječkovaným černým šatům. Nakonec z toho vyvodila poučení, že pro krásu se musí trpět
Určitě nebyla jediná, kdo si ten den našel nějaké poučení. Napříkald ty děcka tam na tom hřbitově. Od té doby co potkaly Mercy nejspíš choděj v růžové.

*překlad ze slangové američtiny