listopad 2008 - za červenými dveřmi

Uprostřed noci byl podzemní sál osvětlen jen věčným plamínkem velkého krbu. Slyšet bylo jen praskání hořícího dřeva a stálé hučení průvanu pod vchodovými dveřmi. Krom půlkruhu okolo krbu bylo všude šero a tma. Dokonce i Gilesova svíčka na čtecím pultíku už dohořela po té co se nemrtvý knihovník šel natáhnout do rakve.

Ufo vykouklo na chodbu. Dívka byla celá zahalená do černé kápě. Plížila se po čtyřech při stěnách a věrně napodobovala stín. Jak se vzdalovala od hlavního sálu, splývala pomalu s temnotou.

Na konci chodby byly masivní okované dveře pokoje pro hosty. Ať už pro bezpečnost hostů nebo pro jejich nebezpečnost to byly nejpevnější dveře v domě. S obří železnou klikou a zámkem na půlkilový klíč.

Ufo mělo kopii kliče schovanou pod jednou z kamenných dlaždic ve svém výklenku. Měla totiž zakázáno chodit do toho pokoje a originál klíče byl v Geatově pracovně.

Nejtěžší ze všeho bylo pohnout mechanismem aniž by to všechny probudilo. Zasunout naolejovaný klíč šlo celkem hladce. První půlka otočky a začala se pohybovat západka. Jedno mohutné cvaknutí se rozlehlo do prostoru. Ufo se přikrčilo do rohu a tiše sledovalo. Nic se nedělo. Dívka byla rozrušená ze svého rozrušení, protože jako démon nikdy rozrušení nezažila a zatím si ještě nezvykla.

Po druhém západu rychle dokončila otočku, vytáhla klíč, vzala za kliku a otevřela dveře. Protáhla se dovnitř a rychle za sebou zavřela. S okem na klíčové dírce rozechvěle sledovala chodbu. Na druhé straně sálu se mihlo jedno s vlčat a čmuchalo kolem krbu. Dočmuchalo až k jejímu pokoji. Byl to ten drzejší z obou železných vlků. Ten, který se snažil ufouna při jakékoliv příležitosti sežrat.

Dívka do jediného světlého bodu v celé místnosti zasunula klíč. Nechtěla dělat další zbytečný kravál, ale musela za sebou zamknout. Na druhé straně pokoje byly další dveře a nikdy nesměly zůstat oboje odemčené zároveň. Udělala to co nejrychleji aby to už měla za sebou.

Po tmě tápala k protější stěně. Pokoj pro hosty byl zařízen celkem hezky, ale nic z toho nebylo v tu chvíli vidět. Aby hosty neznepokojoval zadní východ, byly druhé masivní dveře ukryty za tapisérií. Ufo jí podlezlo a odemklo tím samým klíčem jako prve.

Dveře se otevíraly směrem od ní. Zasunula klíč za tapiserii a zavřela za sebou. Ocitla se v naprosté tmě. Tuhle chodbu nikdy za světla neviděla. Věděla jen že je kamenná, vlhká a studená. Při zdi se vydala k chladnějšímu konci.

Byla bosá, takže okamžitě ucítila vodu rozlévající se po podlaze. Svlékla černý plášť a hodila ho za sebe. Po několika krocích bylo vody po kotníky. Šla pořád dál, až jí bylo po kolena a po pás. Chodba se velmi pomalu svažovala.

Ufo se chvělo zimou, ale i přesto se do vody položilo a dál napůl plavalo a napůl šlo. Hloubka stále rostla. Nakonec jí nezbylo než plavat. Když ztratila zem pod nohama znejistěla. Věděla že chvíli může plavat volně, ale pak už musí opatrně aby nenarazila do stropu. Helmu neměla aby do čehokoliv bourala hlavou.

Že se blíží konec poznala podle šplouchání odrážejících se vln. Ale byl to jen konec vzduchu. Chodba byla teprve v polovině. Chvíli stála, šlapala vodu a soustředila se. Kyslík byl i ve vodě, ale plíce obyčejného člověka ho nedokázaly efektivně využít. Začínající mák na tom nebyl o moc líp, ale přece jen měl nějaké výhody.

Ufo mělo na krku (jinak nemělo vůbec nic) pověšený amatersky sestrojený substancionální odlučovač. Sundala trubičkovitou záležitost ze šňůrky a vyfoukla z ní vodu. Mělo to několik výběžků na všechny strany které se daly zatlačit a měli způsobit, aby se odlučovač zastavil v krku na správném místě.

Narvat si to do krku bylo celkem utrpení. Nakonec se jí podařilo překonat dávivý reflex a za maximálního sýpání věc konečně správně umístit. Rychle klesla pod hladinu, protože se s tím zase nedalo dýchat na vzduchu.

Pokračovala do temných hlubin. Jako stvoření z pekla pro ní nebyl vodní živel nijak domovský. Cítila čím dál větší chlad a její pohyb byl všechno jen ne elegantní. Přemýšleja jestli by si neměla pořídit nějaké tentacly. Vůbec nevěděla jak je daleko, ale doufala že už bude brzo na konci. Nebo že jí někdo přijde naproti.

Chodba se napojovala na obří podzemní zásoby vody. Té nejčistší, nejkvalitnější a nejstarší. Trvalo jí tisíce let než prošla kilometry země a skal a postupně naplnila obrovské podzemní trhliny.

Ufo poznalo že je na konci, když stěna při které plula najednou zmizela. Na šnůře u krku měla ještě několik malých přívěsků. Jeden odtrhla a prudce s ním zatřásla. Pomalu se rozzářilo bílé světýlko. Ze tmy vystoupila dlážděná chodba na straně jedné a nic na straně druhé. Mezitím vznášjící se bledé tělo s rozevlátými černými vlasy.

Položila světýlko na dno chodby a odraz světla v prostoru vytvořil nezaměnitelný čtvercový signál pro návrat. Rozvášnila ještě jedno světýlko a připnula si ho zpátky na krk. Vyrazila do zdánlivě nekonečného vodního prostoru. Nekonečný samozřejmně nebyl, protože ty její žárovky neprosvítily ani deset metrů.

Stejně jako člověk ztracený v poušti ani ona se neměla podle čeho se orientovat. Věděla jen že musí dolů. Což šlo celkem samo. Chvílema se ohlížela za sebe, tím častěji čím slabší bylo její signální světlo.

Když  už ho skoro ztratila z dohledu, měla to vypočítaný tak na čtvrt kilometru, zapla další světýlko. Nebylo ho ale kam pověsit nebo položit. Stačilo ale odmontovat přidané závažíčko a vztlaková síla přesně vyrovnala gravitační. Zavěsila světlo do prostoru a pokračovala šikmo dolů.

Plavala celkem pomalu. Její dýchací vynález dodával jen omezené množství kyslíku a při jakémkoliv pokusu o atletický výkon by okamžitě omdlela. Aspoň že už nebylo tak chladno. Kdesi na dně sama matka země ohřívala vodu, která postupně stoupala vzhůru.

O pět světýlek dál se ufo dostalo na hranici svých sil a dechu. Bylo zvláštní, že pořád na nic nenarazila. Jindy by jí už něco dávno otravovalo. Odtrhla od šňůrky další světélko. Nebylo stejné jako ty ostatní, bylo mnohem silnější. Nemělo vydržet hodiny, jen několik minut. Zatížila ho všemi odmontovanými kousky a pustila ho dolů.

Světlo se rychle vydalo na cestu ke dnu. Unaveně ho sledovala a nabírala síly pro další cestu.

Okolo padající světelné koule se cosi mihlo. Věděla že tam ty parchanti jsou, všude okolo ní, ale jenom jí z povzdálí sledovali. Takzvané vodní bytosti, které ustoupily ze světa zamořeného lidmi na ta nejnepřístupnější místa, kde si mohly beze strachu rejdit.

Ufo se rozhodlo aplikovat balící techniku zvanou kámen. Přestala se hýbat, vydechla co nejvíc vzduchu a pomalu se začala propadat jako utopená mrtvola, do který stejně neměla moc daleko.

Nemusela urazit ani tolik co předtím světlo a něco se kolem ní začalo míhat. Nepřestala simulovat mrtvolu a dál padala dolů. Už se přiblížili z temnoty až na okraj světla. Kdyby byla obyčejný člověk vůbec by se neobjevili, jejich citlivé smysly ale zaznamenaly něco víc než jen člověčinu. Díky hustotě vody vnímali úplně všechno.

Simulovat dál mrtvolu by jí už nepomohlo, cítili nejen tlukot jejího srdce, ale i jemné elektrikcé impulsy ovládající srdeční svaly. Pro ně muselo být ufo něco jako rozsvícený vánoční stromeček. Sama ale necítila nic ze svého okolí.

Tušila jen, že jsou tam tak tři. Podle ní to byli strážci. Ale bát se nemusela. Na zádech měla vyrytý velký Mercyn podpis. Vodní bytosti a démoni se moc nekamarádili a rozhodně by se poklidnému vodnímu světu nelíbilo, kdyby do něj vtrhla Mercy. Ve svojí démonické podobě nepotřebovala kyslík obsažený ve vzduchu, v ohni stejně žádný není, dokázala dýchat samotný oheň. A v její přítomnosti se voda nejen vařila, ale při větším množství začala i hořet. Před démony prostě nebyl nikdo v bezpečí ani na severním pólu.

Strážci jí nehnutě pozorovali a kdykoliv se pokusila jednomu dostat blíž, okamžitě ustoupil do temnoty. Obrovskou rychlostí se okolo přehnal další stín. Tahle vodní bytost zabrzdila ve vodě tak prudce, že to zamávalo i s ufonem. Strážci uskočili do stran. A než se vzpamatovali, rázová vlna znovu projela vodou, ufonka cosi popadlo a začala honička.

Dívka cítila větší odpor prostředí než když kdysi vyskočila v deseti kilometrech z letadla bez padáku. I přes obrovský odpor stále nabírali rychlost. Způsob jak se zbavit strážců by se dal nazvat kamikadze. Rozjeli se proti nejbližší skalní stěně. Strážcům chvíli trvalo se vzpamatovat a na to aby je dohonili museli nabrat mnohem větší rychlost, což jim nedělalalo problém, když sebou nemuseli táhnout člověka. Člověk byl velká zátěž, ale taky dobrá brzda. A než se strážci sebrali z nárazu do skály, definitivně jim pláchli.

Na to aby se něco takového povedlo bylo potřeba hodně potrefeného šílence. Naštěstí každé včetně lesních, vodních, ledových, upírských, démonických a dalších bytostí měli svoje trhlý zvědavý bláznivý ufa. A ty se tak nějak vždycky k sobě dostaly.

Zmizely v menší trhlině ve skále a po chvíli se vynořily v další velké vodní pustině. Ufo zůstalo viset v prostoru se světýlkem na krku a naproti ní povlávalo podivné stvoření. Napůl žena a napůl ne. Velmi dlouhé bílé vlasy se rozbíhaly do všech stran a podle toho co říkal Giles měly tělu vodních vil dodat proudnicový tvar a usměrnit a minimalizovat úplav. Ufo vědělo prd co to znamená, ale připadalo jí to nádherné. Tvář měla ta věc veskrze lidskou, velmi bledou a jemnou. Když Giles vysvětloval ufounovi, že za to může cosi spjatého s evolucí zrovna nedávala moc pozor. Při bližším prozkoumání, ale viděla velmi malé lesklé šupinky, víc jako hadí než rybí. Ty dodávaly tváři zvláštní třpyt. Na omak taky byla ta pokožka hrubší, jak už se přesvědčila dříve. Podle Gilese to vytvářelo turbulentní proudění a to snižovalo odpor což nechápala už vůbec a prohlásila, že je to nějaká blbina.

Tělo bylo úplně úžasně štíhlé a díky orientaci šupinek byl každý rys zvláště zdůrazněn. A mělo nohy. Žádný ocas ani ploutve. Tyhle mršky se nepohybovaly silou svalů, ale silou mysli. Levitovat a vznášet se ve vodě bylo mnohem snazsší než ve vzduchu. Proto na souši chodily po dvou, zatímco ve vodě se proháněly tak svobodně jak svobodná byla jejich mysl.

Vodní víla elegantně kroužila kolem ufouna a bedlivě ho zkomala nejen svýma rudýma očima. Natahovala k ní rozevřené dlaně, aby vnímala celý obraz. Nakonec ufouna jemně uchopila a táhla ho zpátky. Stráže byly pryč a ony zamířily střemhlav dolů. Ufo začalo tušit co to všechno asi znamená. Teplota rostla a dno bylo pořád hluboko pod nima. Ještě že na horko byli bývalí démoni zvyklí.

V temnotě se objevilo slabé načervenalé světlo. Nebylo tam žádné podzemní město, jen trhlina ze které vyvěrala žhnoucí láva. Zářivá řeka tuhnoucí hmoty se táhla po dně v dlouhém pásu. Teplota se pomalu stávala nesnesitelnou. Zastavily se až na dně. Na výběžku obeplouvaném horoucí řekou.

Ze stínu se na ně šklebila vybělená lebka. O kus dál se válelo několik kostí. Ufo vědělo přesně čí jsou to ostatky. Byly její.

Při posledním z výletů do vodního světa se jí na cestě do hlubin udělalo mdlo. Nějak jí naplno nepracoval dýchací mechanismus. Nakonec přestal fungovat úplně a ona se cestou na dno utopila. Horká voda nakonec udělala své a odnesla všechno až na pár těžších kostí. Proto jí ten den nikdo nepřišel naproti. Její kamarádka myslela, že je mrtvá.

To samý napadlo i Mercy, když jí nenašla ráno v posteli. A Geat provedl tradiční rituál oživování, na který tradičně padl kanec, který se měl večer rožnit. Největší průšvih tenkrát byl, že musela znovu podloudně zkopírovat klíč.

Ufo chtělo něco říct, ale pod vodou to nešlo. Tak se zatvářilo jako rozverné dítko, které bylo přistiženo jak tahá kočku za ocas. Vodní víla popadla lebku, chytila ufouna a zamířila vzhůru. Udělali tolik vývrtek a piruetek, že ufo nevědělo kde je nahoře a kde dole. Rudou zář už nechaly dávno za sebou.

Při tak rychlé cestě nahoru by každého normálního člověka zabila dekomprese, ale vodní stvoření jí netrpěly vůbec a ufounův plovací equipment dokázal expandující plyny z těla a krve odfiltrovat. Během několika minut se vynořily nad hladinou. Ufo okamžitě zalapalo po dechu.

Byly v jedné z mnoha dutin ve stropě jeskyně vzájemně propletených tunely a tak mohli vylézt z vody a ufoun klidně vykašlat z krku kovovou trubičku. Pak se vyčerpaně sesula na stranu. Vodní žínka před ní postavila lebku bez spodní čelisti.

"Takovejch už má doma na poličce víc než dost." Usmálo se ufo.

"Jak?" Podvodní ufo to pořád nechápalo.

"Už jsem párkrát umřela a oživovat mě je mnohem levnější než mi dávat nějakou nezničitelnost, nebo jiný supr čupr schopnosti, který stejně nechci. Dívka zvedla ruku a ukázala číslo vytetované na předloktí.

"No neke. To je teda kopec kostí." Odpověděla vodní slečna s úžasem. "A to je tam nahoře normální? Povídej, mě tam nechtějí pustit."

Několik hodin pak vyprávěly jedna druhé podrobnosti ze svých světů, z vodního, z lidského a z pekla. Obě byly stejně zvědavé a rozuměli si spolu víc než s kýmkoliv jiným v jakémkoliv světě.

Ufo pak využilo svůj vodní taxík k dopravě zpátky. Tunelem pak už musela sama. Přecejen se nikdo k jejich doupěti neodvažoval přiblížit ať už předním nebo zadním vchodem.

Do postele se dostala nepozorovaně a včas, na spánek už ale čas neměla. A to ho tolik potřebovala. Tak se aspoň zachumlala do postele, aby se konečně zahřála. Ráno u snídaně pak stejně vypadala jako mrtvola.

srpen 2008 - my name is Mercy

"Znáte takovou tu ženskou co potkáte v obchodě s chlastem v deset dopoledne. Takovou tu blonďatou couru co stojí na křivo, smrdí dehtem a táhne z ní pivo. Kterej se radši obloukem vyhnete, protože je to přesně ten typ před kterým vás vaše mámy varovaly. No.................. tak to jsem já. Jmenuju se Mercy.

Nikdy sem nikam pořádně nezapadala. Narodila jsem se ve velmi tradicionalistické vísce v severovýchodní Gruzii. Už od mala mi pořád říkali, že jsem tak prostořeká, že si mě nikdo nevezme. A nevzal. Naproti tomu jsem navštěvovala ředitelnu tak často, že si lidi začali něco myslet o mém vztahu s náčelníkem. Nakonec sem vesnici zapálila a vydala se na sever.

Moskviči ze mě nebyli moc nadšení. Neměli rádi nikoho z kavkazu a ještě takovou ušmudlanou drzou holku jako jsem byla já. Naučila jsem se místní nadávky, pár boxerských triků a stala se součástí lokálního undergroundu.

Dny i noci jsem trávila po barech a hospodách a tahala peníze z různých impotentů. Nějaký čas se takhle dalo žít, ale když už se moje tvář stala známou všude bylo třeba změnit společenské kruhy. Z posledního sexuálního loudila jsem vytloukla nějaký kapitál a investovala do své přeměny.

Je velmi zajímavé jak se hned změní chování lidí, když si někdo nakrade garderóbu na místo tržnice ve značkových obchodech. Podařilo se mi okouzlit pár podnikatelů hledajících milenky. Když si uvědomili, že je stojím víc než manželka a to s ještě menším množstvím sexu, rozhodli se vztah ukončit. Pak jsem je začala vydírat. Nakonec ale stejně nejvíc schrábly ty jejich manželky když všechno prasklo.

Bez toho abych zapálila Moskvu jsem se vydala dál na sever. V Pitěru bylo celkem hezky. Několikaměsíční noc vybízela k nekonečné párty. Stálo mě to jenom játra. Tou dobou už jsem dokázala okouzlovat muže a skrzevá jejich slabiny a neřesti je měnit v trosky. Frantíci tomu říkali femme fatale, ale než sem dorazila do Paříže věděli houby co to znamená.

Projela jsem celou Evropu a zanechala za sebou bezpočet zničených životů a rozvrácených domovů. Čím mocnější muže jsem ničila, tím rychleji jsem musela měnit místo pobytu. Nakonec jsem se uchýlila do nehostiné skandinávie, kde jsem mezi těma bělovlasýma albínama byla děsně nápadná. Až si mě všimnul jeden takovej podivnej týpek.

Asi si myslel že jsem nějaká cikánka, protože mě chtěl angažovat do svých seancí. Prohlašoval se za velkého hermetika a z důveřivých lidí tahal peníze. Navíc neustále mlel o novém světovém řádu, který nastolí jakmile se mu podaří získat jakési knihy s recepty a magické kopí nejvyššího z bohů......... Rozmáčkla jsem ho jako malinu.

Nezbylo z něj dost ani na to aby mě proklel. Nicméně to za něj udělali jiní a u mých dveří se záhy objevil sám ďábel. Řekla jsem mu že zásadně s nikým nechodím hned na prvním rande a poslala ho do háje na šest způsobů. Asi nikdy nepotkal tak drzou ženskou, protože se otočil a odešel.

Na druhý den domy podržtašků velkého mystika, kteří mě pracně společnýma silama prokleli, lehly popelem. Když přitáhli s vidlema a pochodněma tak už jsem to neukecala. Úplně sprostě mně zabili. Ale to by v tom byl Loki, aby to tímhle neskončilo.

Probudila jsem se na hřbitově v takový dřevěný krabici. Vedle seděl muž tvářící se skoro tak tajemně jak velký mystik sám. Cumlal lahev tak jsem mu jí sebrala. Ten gin musel mít pár set let. V tu chvíli mi došlo, že jsem asi opravdu byla mrtvá. Než sem se z toho vzpamatovala lahev byla prázdná.

Muž se představil jako Geatský čaroděj. Líbilo se mu jak jsem zničila toho megalomanskýho egomaniaka a ujistil mě, že jsem prokázala světu velkou službu. Nabídl mi spolupráci. Na světě bylo ještě mnoho takových, kteří potřebovali trochu přidusit.

Měla jsem sice spoustu výhrad, ale on všechny jednoduše smáznul. Bylo mu jedno, že mně hledají po celé Evropě podobné bandy nejen s vidlema a kolíkama na řípu. Řekl, že mi může změnit podobu jakkoliv budu chtít. Na chvíli jsem se zamyslela a když mě podal zrcadlo, dívala se z něj přesně ta tvář kterou jsem si v duchu představila.

Od té doby uběhlo už mnoho času a můj vzhled se změnil víckrát než obálky katalogů. Ale stejně jsem si říkala, že jsem se po své smrti musela ocitnout v pekle, protože na Geata neplatilo vůbec nic z mého arsenálu šílené semetriky. Mohla jsem roztřiskat cokoliv nebo kohokoliv a jemu to bylo jedno. Spíš mě podporoval,  tisíckrát přestavěl kuchyň, pořád někoho oživoval, někdy i mně a nakonec mi změnil status na démona s ohromnou silou a mnoha žhavými schopnostmi.

Mohla bych být ještě žhavější, ale dal mi na krk ten blbej obojek, kterej omezuje mojí moc na pouhý zlomek toho co bych skutečně dokázala. Krom toho mě neustále něčím vytáčí. Třeba tím do jakých podob mně proměňuje pokaždý když udělám nějakou botu. Naposledy ta blondýnka. Jsem se vzbudila koukla do zrcadla a..."*

BLAYLOCK Josh, MERHOFF Matt. Mercy sparx #00, page 9. Devil's Due Publishing, 2008

září 2008 - padla kosa na kámen

Bylo to zrovna ten den kdy Smrťovi padla kosa na kámen a udělala z něj dva. Mercy získala během vykopávek několik zajímavých předmětů. Nejlepší úlovek se jí podařil když nejdřív vykopla dveře jakéhosi cestovatele a filantropa. Následně zkopala jeho služebnictvo a nakonec i jeho. A to vše jen pro kovovou destičku menší než dlaň.

Omšelý plíšek, který běhal po světě už dva tisíce let, poslední svého druhu. Byl součástí opasku jednoho starého mága. Celý pásek dával nositeli ohromnou sílu a i jediná z jeho částí nahradila roky dřiny v posilovně a tuny anabolik. Jeho moc však byla dávno zlomena, majitel přemožen. Zástupy jeho pokořitelů si nakonec jak supi rozebrali jeho dědictví a síla kompletu byla ztracena.

Geat byl nálezem artefaktu velmi nadšen. Po staletích konečně nějaký vzrůšo. Okamžitě se rozhodl pro cestu na sever, aby nový kousek připojil k těm které už získal. Vzhledem k jejich moci musel držet vše pod pokličkou a ukrýt vše na místě, které nikdy nikdo nenajde.

Na dveře zavěsil ceduli Inventura a celou bandu naložil do velké dodávky. Přidal mačetu, kompas, jídlo na tři dny a termosku s kafem hustějším než asfalt.

Zatímco ufo bylo naprosto nadšené nejen výletem, ale i drahoceným předmětem, Mercy s lahví v ruce projížděla internet aby si udělala přehled o metalových koncertech ve skandinávii. Skoro jí to ani nepřekáželo v řízení.

Krom Geata, Mercy, ufouna, řezníka s kovářem, Gilese a zásoby alkoholu vezli ještě černou schránku. Ta podivná věc vypadala jako by ani nebyla. Pohlcovala veškeré světlo a nejen to. Absorbovala i všechny stopy o jejich přítomnosti. Nikdo je tak nemohl vystopovat ani najít. A o co šlo především, nikdo nemohl zjistit kam zamířili. Šlo zvolit i nějaký jiný druh přepravy, ale jakákoliv nadpřirozenost by mohla přitáhnout pozornost.

Na místo určení dojeli druhý den v noci. Zdržela je menší bitka zapříčiněná nevhodnou hračkou v happymealu. A pak ještě to že ufo muselo celý happymeal vyblinkat. Geat pak chtěl podezřelou hmotu znovu přivést k životu aby zjistil z kterého zvířete maso pochází. Vzorek byl alo příliš zničen alkoholem.

Projeli takovou malou vesničkou na severu švédska a po několika mílích zaparkovali dodávku v rybníku. Pod rouškou noci se vydali do hloubi lesa. Na cestu jim svítil jen měsíc, který rozzařoval mlžný opar. Nepotkali nikoho, ani lesní bytosti. Vysoká koncentrace temnoty je zahnala do úkrytů.

Už po několika hodinách začalo ufo lamentovat, že ho bolej nožičky. Dostalo ránu po hlavě a dál ho nesl řezník. Kovář nesl černou schránku. Giles nesl mapy a knihy. Mercy nesla krabici s chlastem. Geat nic nenesl, ale za to dával pozor na cestu.

Zastavili se před malou skálou. Vstup označovaly vytesané runy. Prasklina v kameni ale byla příliš malá. Ufo se jí pokusilo rozevřít, ale síly jí stačili jen tak na půl mikronu. Pak se snažila ukecat skálu aby se otevřela sama. Bez odpovědi.

Geat na kámen poklepal a vyslovil několik vět ve svém rodném jazyce. Za rachotu a menšího zemětřesení se cesta otevřela. Jeskyně vedoucí hluboko pod zem. Zapálili pochodně a pokračovali. Výzdoba na stěnách ukazovala, že chodba nebyla vždy uzavřená. Všude byly černé a červené malby staré desetitisíce let.

Prošli síní plnou mohutných krápníků vyrůstajících ze stropu i ze země. Dál už žádné kresby nebyly. Pro dávné lidi to byl už jiný svět, útroby draka, cesta pro mrtvé, cesta do podsvětí.

Dávní lidé se neměli čeho bát. Za jejich dob to byla prostě jen hluboká jeskyně. Teprve o mnoho později se z ní stal mýtycký kus zásvětní říše.

Hluboko v zemi ústila jeskyně do dlážděného sálu. Byl tak velký že světlo loučí nedokázalo proniknout do všech koutů. Uprostřed se tyčila tmavá silueta. Na masivním podstavci stálo kamenné křeslo. Vedlo k němu několik schodů. Geat zapálil louče v kruhu kolem podstavce. Silueta nabyla jasných obrysů.

Na kamenném trůně seděl muž, kostra muže. Oblečený do kožešin a kožených řemenů se zlatými přezkami. S opaskem a rukavicemi pobitými bronzovými plechy. Na hlavě měl železnou přilbu se štítkem na oči a zlatými křídly po stranách.

Na první pohled to kdysi býval mohutný válečník. U pravé ruky měl opřenu krátkou kamennou sekeru. Žil sice v době bronzové, ale tento kov nebyl schopen vydržet jeho sílu. Jedině kámen dokázal drtit nepřátele a otřást nejen zemí ale i nebesy. Díky síle dodané opaskem a rukavicemi mohl rozpoutat hromobití.

Geat vystoupil na podstavec a vrátil poslední chybějící kousek kovu. Trvalo mu dva tisíce let shromáždit zpět celou výbavu. Nedělal to pro moc, kterou by tím získal. Pomohl tím naplnit kletbu vyslovenou ve chvíli skonu jednoho z největších mágů. Přísahu pomsty jeho vrahům a jejich následovníkům.

Geat poodstoupil aby si celou hrobku mohl prohlédnout. Mrtvý muž majestátně seděl na svém trůně, se svými zbraněmi i se svým pohárem z klu mamuta zdobeným zlatými obručemi. Okolo trůnu byly rozšlapané kosti jeho vrahů. Runové kameny při stěnách popisovaly celý jeho život, smrt a to co následovalo.

Teoreticky by šlo starého mága oživit. Vyžadovalo by to ale naplnit jeho tělo stejnou sílu jakou měl v době svého skonu. Žádný z mágů si nemohl dovolit takovou oběť.

Geat nemohl starého mistra oživit, ale mohl ho alespoň uctít. Rozložili kolem podstavce jídlo a pití. Nebylo to poprvé, proto tam už čekaly mísy a poháry z rohů. Naplnili i číši starého válečníka. Pro Geata a Mercy to byla vyjjímečná chvíle. Ve světě, který se neustále měnil, existovalo jen málo míst kde zůstalo vše při starém. I pro ufouna to byl památný okamžik. Jako začínající mák si při setkání s mrtvou živou legendou připadala jako v pohádce. Dívka v ten den pochopila jak vznikají mýty.

Večírek se protáhl až do rána. Stejně jako před dvěma tisíci lety držel Geat stráž u hrobu mrtvého. Stejně jako tenkrát měl ze všeho zvláštní pocit. Tehdy to bylo úkolem, který na sebe spolu s dalšími mágy vzal. A nyní z toho že celá věc skončila.

Všechno co zbylo nechali v hrobce jako obětiny a zapečetili vchod. Skála se znovu uzavřela, tentokrát na hodně dlouho. Až se znovu otevře bude už svět okolo úplně jiný.

Všechny magické předměty od té doby v klidu odpočívají se svým pánem. Možná se jednou najde jeho nástupce. Někdo kdo na sebe vezme všechnu tu sílu a oživí legendu o hromovládci. Dřív než se přiblíží poslední bitva to ale rozhodně nebude.

listopad 2009 - nákupy

"Hořííííím!" Křičelo ufo vyběhnuvší ze svého pokoje. Dívka zamířila ke koupelně, ale nakonec si to rozmyslela a po hlavě skočila do malé kašny v rohu hlavního sálu.

"Jau." Zaúpěla když se její ohořelá hlava konečně vynořila. "Proč musí všechny kouzla obsahovat oheň. Ještě při nich musí člověk rozprašovat namletou usušenou mumii." V promáčených šatech se drala po čtyřech přes kamenný okraj.

"Hele, tohle jsem viděla v jednom filmu."* Smála se Mercy.

"Děsně vtipný." Ufo si v kleče na zemi ždímalo sukni. "Mimochodem, došly nám sušený mumie."

"Aspoň tě nebudem muset pořád hasit. Nemáš dělat magii určenou pro démony."*

"Na magii pro vodní víly v sobě neudržim dost bublinek." Ufo ze sebe strhalo ohořelé cáry a přesunulo se ke krbu, aby rychleji uschnulo. Hrozilo tím sice že znovu vzplane, ale víc jí vadilo to že vyplácala všechen mumiovej prášek.

Po chvilce vstala a šla zkontrolovat kafemlejnek jestli by z něho nevymlátila dávku ještě na jeden pokus. Nebylo toho dost ani na cigorku. Nadovajíc tváře přecházela po sále a přemýšlela. Koukala při tom na Gilese. Z něho by se dal nějaký seschlý kousek odloupnout. Hrozně moc chtěla to kouzlo provést a být pak schopná probudit svého vnitřního démona. Vůbec jí nevadilo, že by jí při tom vzniklá energie spálila zevnitř. O to jí vlastně šlo.

"Půjdeme na nákup?" Ufo nasadilo nevinně dětský výraz. Mercy si jí změřila pohledem.

"V tomhle chceš někam jít?"*

"Šaty už mi taky došly." Usmívalo se ufo. "Si vezmu kabát a můžeme jít nejdřív do obchoďáku."

"Když si tam naposledy nakráčela v otrhaném baloňáku, tak si tě chtěli vzít někam dozadu."*

"Však se to mohlo v klidu vysvětlit, kdyby si je nezmlátila."

"V obchoďáku nemaj ani šaty ani mumie."* Uzavřela to nakonec Mercy a vstala od televize. Osobně obchoďáky vůbec nenavštěvovala. Vždy když něco potřebovala, vzala rudlík a navštívila krám s chlastem.

"Tak já vezmu lopatu." Usmálo se ufo a odběhlo ke zbrojnici. A než si Mercy zašla pro bundu, už stála nachystaná u dveří.

"A kde máš ten kabát?"* Zeptala se Mercy. Stála tam před ní jen v ohořelém korzetu, torzu spodničky s jednou pruhovanou punčochou a jednou síťovanou s mnoha oky. Všechno bylo navíc potrhané a ušmudlané, včetně její hlavy s lysynou na levém spánku.

"Je tam teplo. Navíc vypadám celkem cyberpunkově."

"Vypadáš jako debil, co se zapálil když si lakoval hlavu s cigaretou v hubě."*

"Jsi zlá." Odpovědělo ufo a zamračilo se. Mercy přikývla.

Nejprve zamířili do tržnice, kde se dostaly z nejhoršího. Ufoun se oblékl jako metalista s černými džínami a trikem s poněkud zkomoleným názvem jedné populární kapely. Přidaly k tomu nějaké tretky s lebkama a už vypadala skoro jak normálně.

Několik lidí, kteří je míjeli se posmívali a nazvali jí Wednesday. Dostali od Mercy ránu lopatou. Nejspíš díky lopatě pak získaly většinu zboží velmi levně. Obchodníci přidušení kouřem z Mercyny cigarety se jich snažili co nejrychleji zbavit.

"A teď můžeme jít na hřbitov vykopat tu mumii." Prohlásilo ufo natěšeně, když měli konečně všechno. "Proč tady neprodávají sušené mrtvoly?" Rozhlížela se po okolních stánkařích, kteří by v tu chvíli nejradši zavřeli a někam utekli.

"Taky tady nemaj poníky."* Odpověděla Mercy velmi zůčastněně.

"Chceš usušit poníka?" Ufo se zatvářilo jako by se jí zrovna vykutálelo veškeré IQ.

"Tomu se říká grilování. Ty trdlo."*

"Tak se pak stavíme někde ve zverimexu." Ufo hodilo lopatu na rameno a zamířilo k bráně. To že ve zverimexu většinou nevedou poníky patřilo k těm informacem o světě, ke kterým dosud při svém bádání nedospěla.

Následoval starý židovský hřbitov a dorazily k němu příhodně, zrovna když se stmívalo. Dvě podivné osoby vcházející tam s lopatou a páčidlem tudíž nevzbudily žádné podezření.

Celkem zkušeně zamířily k hrobkám. Nebylo to prvně co kradly mrtvolu a zhruba věděli jak vypadají ostatky v různých druzích hrobů. Největší šance skýtala zastřešená hrobka nebo mauzoleum.

"Sakra nemáme pytel." Vykřiklo ufo stojíc před kovovými dvířky.

"A myslíš že když jen tak poneseme otep kostí někdo si toho všimne?"* Mercy přetrhla řetěz se zámkem.

"Takhle cestou poztrácíme všechen ten dobrej materiál." Ufo se kabonilo a koukajíc okolo hledalo nějakou náhradu. Mercy už byla vevnitř a dobývala se k obsahu.

Ufo došlo pro odpadkový koš. Byl sice malý, ale to nevadilo. Vysypala obsah a táhla plecháč k hrobce.

"Co to tady děláte?" Vykřikl někdo za ní. Nevěděla co odpovědět, tak ho ignorovala. Z druhé strany se blížilo několik postav.

"Už si něco našla?"* Mercy vystrčila rohatou hlavu.

 "Našla jsem si kamarády." Odpovědělo ufo s nejistým úsměvem.

"Hej co děláte v tý hrobce?" Muž nechal ufouna a spěchal k Mercy.

"Dělam si tady šmajchlkabinet, kámo."* Odpověděla a vyhodila ven chuchvalec kostí.

"Opatrňéééé!" Křičelo ufo.

"Okamžitě volám policii!" Křičel muž.

"Že pozdravuju." Odpověděla Mercy a zapálila si cigaretu. Ufo začalo pěchovat odpadkáč.

"Ještě by se tam vešel jeden." Prohlásilo nakonec.

"Si posluž."* Mercy ukázala směrem do hrobky.

Muž dokončil telefonát a zatímco ufo zmizelo vevnitř, pokusil se zmocnit koše s ostatky. I přesto že Mercy jen v klidu seděla a opírala se o hrobku, se mu nepodařilo s ním hnout. Nakonec si všiml ocasu obtáčejícího se kolem dna.

"Ďábel!" Vykřiknul.

"Co mě prozradilo?"* Smála se Mercy a vstala, jenže už byla zas blonďatá. A muž i s košem padli na zem.

"Ježíííííš, co děláááááš!" Křičelo ufo na chlapa, který se po čtyřech vzdaloval.

Nacpaly koš až po okraj a držíc ho každá za jedno ucho vyšly ze hřbitova dávno před tím než dorazila policie. Když se zjistilo, že nějaká blondýna znesvětila židovskou hrobku, připsalo se to okamžitě na vrub neonacistům.

Ne že by policie byla až tak tupá, ale nějak museli zamaskovat svojí neschopnost zastavit Mercy a její vandalství. Už o ní měli spis tlustší než čínskej telefoní seznam. Při posledním pokusu jí zadržet ale celá zásahovka dostala na budku. Tenkrát se to zas zamaskovalo jako střet s baníkem a od té doby se jí policie snažila vyhýbat. Teda krom jednoho starého a jednoho mladého detektiva. Ale to už je zas jiný příběh.