Byl to jeden z těch dnů, kdy se ufo neprobralo ve svojí posteli, ale na stole v kruhu plamenů, obklopená obětinami, tedy kusy kance, kuřat a jiné zvířeny, jejichž molekuly a atomy byly využity k ufounovu znovuzrození. Zas jednou bylo potřeba opravdu hodně obětin, protože po poslední nehodě z ufouna nezbylo prakticky nic. Navíc efektivita celého procesu, při kterém víc jak polovina materiálu shořela, vyžadovala na padesátikilovou ufonku alespoň tři metráky zvěřiny.
Krom zvířecích kousků byla obložená i nějakou zeleninou, brambory a hranolkami, které tam nastrkala Mercy, aby zbytky grilovaného masa měla i s přílohou. Když vše skončilo, měla maso připravené tak akorát jak ho měla ráda. Z jedné strany na uhel, z druhé syrové a někde uprostřed velmi tenká šťavnatá vrstvička.
Ufon se jako první běžel schladit skokem do kašny, kde měl už nachystaný župan. Když usedla zpátky ke stolu, neměla kdoví proč vůbec chuť na mastnou flákotu. Prázdnotu v žaludku zaplnila tuplákem piva. Přemýšlela kde to předchozí den vlastně umřela a jestli si nemusí k tělu dojít pro věci. Pak si vzpoměla na strašlivý výbuch a začala se hihňat.
Výbuch způsobila reakce nestabilní sloučeniny. Ona by klidně mohla být i stabilní, ale ufon nevynikal trpělivostí a než by čekal do pátku, už ve středu přerušil stabilizační proces. Maličké krystaly se jí zdály dokonale stabilní, nikde už nebyla žádná tekutina... A pak zlehka zakašlala a... na víc už si nevzpoměla.
Dala si další pivo. Nové tělo mělo nejen prázdný žaludek, ale i nulovou hladinu cukru v krvi. Potřebovala nabrat nějakou energii a jontový nápoj byl nejlepším řešením. Sice to pak narušovalo její vlastní stabilitu, ale po takovém výbuchu si vždy dala pár dní odpočinku.
Ale nemohla zas všechen čas promrhat. Bylo toho ještě spousta co nevěděla a musela se naučit. A nešlo ani tak o kvantovou fyziku jako spíš o běžné denní záležitosti a fungování ve světě nic netušících smrtelníků. Ufoun doposud na všechny lidi působil, jako by přivandroval do metropole z nějaké hodně zapadlé vesnice, někde v nějakém rozvojovém státě, kde ho držel zamčenýho ve sklepě vilný stříček Willie. Natolik selektivní byli její znalosti.
Nejlepším učitelem jí byla televize. Sice jí vysvětlili jak poznat reklamy a Helmuta z teleshopingu a že nic z nich nemá brát vážně, ale stejně nedokázala odlišit co je normální, co je vytvořeno kamerovými triky, co vizuálními efekty a co je domalovaný vodovkami. V důsledku toho se směla dívat jen na schválé nízkorozpočtové programy typu telenovely a středoškolských seriálů. Ale ty jí stejně bavily nejvíc. Jejím snem bylo navštěvovat střední školu a kamarádit se s normálníma děckama.
Geat jí slíbil, že až přestane plnit úlohu obecního idiota a nebude se na všchno tvářit tak přiblble, může zkusit ekonomku. Od té doby hltala seriály, hlavně Buffy, kde měla svojí oblíbenkyni Anyu a představovala si, že je jako ona. Měly toho tolik společného. Obě byly bývalé démonky snažící se přežít ve světě lidí, prožívající běžné starosti a obě taky měly blonďatou kamarádku, která všechny ztluče. Jenom Mercy neměla tolik gracie. Ale zase měla ocas a rohy.
Celý zbytek dne strávilo ufo sněním o tom jaké to bude až bude chodit na střední školu. A jak bude tím největším podivínem a všichni jí budou šikanovat a ustrkovat, ale ona je i přes to před maturitou zachrání před ředitelem, který se rozhodne sežrat všechny studenty. To bude čas pro velkou explozi.
