červen 2011 - zpátky do minulosti

Ufo trávilo většinu času v pro něj velmi relativním bezpečí podzemního sídla. Když šla ven, tak jen s někým. Bylo to hlavně proto, že venku bylo tolik nástrah a tolik věcí, na které bylo nutno dávat pozor. Těžko se mohla vyhýbat autům když lezla po čtyřech a sledovala mravence. Někdo musel dávat pozor za ní.

V určitých specifických případech, ale nešlo jinak a musela vyrazit ven zcela bez ochrany. Bylo to pokaždé když se chtěla spojit s nějakými jinými duchovními sférami. Ani to nejlepší médium by nenavázalo spojení vedle opilé Mercy.

Proto si sbalila baťůžek s nezbytnými rekvizitami a hodinu před půlnocí vyrazila na povrch. Naštěstí jí tou dobou už naučili jezdit šalinou a nemusela se trmácet pěšky až do obory na bílou horu, místo s naprosto nejnižší úrovní čehokoliv nadpřirozeného a to i přesto, že se tam po nocích potloukali opravdu divní lidé.

Zdaleka nejdivnější ale byla dívka v černém s vojenskou přilbou na hlavě. Našla si klidné místo stranou všech cest i pěšinek a postavila helmu na zem jakožto oltář. Nějakých patnáct minut před ní pak seděla v pozici lotosového poupěte a meditovala. Nešlo jí o to najít své vyšší já, jenom se zbavit rozptylujících myšlenek a ujistit se, že vybrané místo je opravdu klidné.

Cítila několik lidí pohybujících se v oboře. Neviděla je, jen cítila. Krom jednoho mimoně, který kroužil po hlavních cestách se svíčkou. Domýšlela že si hraje na světlušku. Přivolala trochu mlhy a vybalila si svačinu. Potřebovala kolem sebe vytyčit pětiúhelník a tak použila sendvič, čutoru s vodou, buráky a obě boty.

Ochrana byla důležitá, protože při vyvolávání duchu minulosti nikdy nebylo jisté co se objeví. Taky se to hodilo jako filtr na rušení během procesu.

Tentokrát se ufo nechtělo spojit s klasickým typem ducha, který bloudí po světě po té co někdo nebo něco zemře za podivných okolností. Takoví duchové se zformovali ze zbytkové energie náhle přerušeného života a představovali určitý jeho obraz těžko zachytitelný běžnými prostředky. Většinou nevydrželi dlouho, jen dokud se jejich zbytková energie nerozplynula a tělo nerozpadlo. Ve vyjjímečných případech dokázali vydržet sice celá staletí, ale byla nutná souhra mnoha okolností.

Ufoun, který tou dobou propadl horečce lovců pokladů, se chtěl podívat mnohem dál do minulosti. Dívka vytáhla podivný úlomek kosti. Jak už zjistila jednalo se o artefakt ze začátku doby bronzové. Nebo to alespoň bylo napsané na vitríně, ze které ho ukradla.

Soustředila se na předmět. Vzala ho do ruky a snažila se cítit jeho minulost. Narozdíl od náboženských pomatenců celého světa věděla, jak to chodí po smrti. Že není žádná reinkarnace, nebo přenos do nebe či pekla. Pokud se do smrti nevložil někdo magicky nadaný případně zákeřný vrah, znamenala definitivní konec.

Stejně jako velcí fyzikové té doby ale věděla, že informace zůstává zachována na věky věků. A i když se tělo dávno rozpadne v prach, ze kterého vyroste tráva, kterou sežere kravička, kterou sežere medvěd, který zkamení v jantaru, vždy je možné se rekonstrukcí všech těchto pohybů dostat zpět k původní podobě.

Narozdíl od velkých fyziků ufo ale vědělo jak to udělat. Vědělo jak si uvědomit každý kousek hmoty a jak si z této komplexní znalosti vytvořit obraz předchozího okamžiku. A k tomu aby nemusela do svého procesoru loudovat každou molekulu z celý planety jí sloužil úlomek kosti, její spojnice s hledaným kouskem minulosti.

Zavřela oči a soustředila se. Obraz vnímala jen svým vnitřním okem a pomalu se vydala na cestu zpět. V rychlosti přejela až k momentu kdy kostičku ukradla a pokračovala. V několika momentech rozšířila svůj pohled, aby si prohlédla muzejní kurátory a archeology, kteří nález učinili.

K dalšímu rozšíření pohledu došlo v místě nálezu. Zmapovala celou lokalitu a pokračovala. Následovala nezáživná pasáž kdy kost ležela v zemi. Nad ní se střídaly roční období, historické epochy a kolem prolezlo nespočet hmyzáků.

Kousek kosti se postupně zvětšoval a když nabyl původní podoby vrátil se zpět na světlo. V odpadní jámě poblíž opevněného dvorce. Ufo se zájmem zkoumalo celou lokalitu a zase litovalo, že nezahrnulo do výběru větší oblast, protože některé části byly rozmazané. To by ale zabralo mnohem víc času a vyžadovalo by to i víc soustředění.

Hlavní bylo, že se jí v oblasti podařilo objevit několik zajímavých věcí. Takových žlutých, lesklých věcí. Uložila si do paměti jednoho z pradávných velmožů a vydala se na cestu zpátky do přítomnosti. Nedokázala udržet v mysli víc než pět minut časových vrstev a tak musela sledovat kudy se vydaly ty předměty, které jí zajímaly. Vyplula až v přítomnosti a s uspokojením zjistila, že jsou pořád ještě pod zemí.

Pak přišla ta část kvůli které potřebovala být tak daleko od Mercy a ostatních. Rekonstrukce dávného velmože v podobě klasického ducha. Geat by ho dokázal zrekonstruovat i fyzicky, ale ufo tak daleko zatím nedosáhlo. Vložilo do chlapíka trochu energie a otiskla jeho strukturu do přítomnosti.

Geat by s duchem dokázal i promluvit, ufo jeho řeči z většiny nerozumělo. Ale uložilo si do paměti jeho záznam. Ukázala mu několik obrázků z leporela pro mimina a to ho stimulovalo k několika komentářům, které si rovněž uložila. Vymáčkla ze sebe několik slov ve starogermánštině a keltštině, ale nepodařilo se jí ho víc rozmluvit. Nakonec ho přestala napájet energií a vrátila mu jeho klidný odpočinek.

Když se vrátila myslí plně do své současnosti, svítalo. Zaznamenala si do bloku několik nejdůležitějších informací. Zbytek měla buď v hlavě nebo v paměti starověké kosti.

Ranní električkou se vydala domů, kde usnula na jídelním stole během snídaně. A když vstala nepřestal hustit do Mercy dokud nevzaly lopatu a nejeli vykopat těch pár zlatých tretek, které archeologové nenašli.

listopad 2010 - Mercy má bokovku

Jako obvykle seděla Mercy večer v baru. V baru který navštěvovala nejpravidelněji, tedy jeden z mála co zatím neroztřískala. Patřil k těm lepším, klidným, čistým podnikům. Nijak zvlášť tam nezapadala, ale hlavní bylo, že tam měli ten nejlepší chlast a široko daleko nikdo kdo by už na první pohled potřeboval přes držku.

Krom ní byli přítomní jen škrobení pánové v oblecích hledající klidné místo pro obchodní sezení nebo odpočinek. Vysoké ceny odfiltrovali veškerou spodinu a opilce s velkou spotřebou. O Mercy si nejspíš mysleli, že je bohatá texasanka. Přispívalo tomu spropitné které občas platila v různých měnách nebo zlatých dublonech.

Pak se objevili dva ošuntělí pánové. Možná by vzbudili pozornost, ale obchodníci zrovna obchodovali a obsluha je už znala. I Mercy je znala. Pořád jí chodili ukazovat nějaké obrázky. Vpředu kráčel mladý ambiciozní detektiv se složkou v ruce a za ním jeho o poznání starší kolega bez jakéhokoliv nadšení.

Sedli si vedle ní na bar, každý z jedné strany a ob jedno místo, aby nebyli moc blízko. Starší si objednal sodovku a tvářil se jako by tam nebyl. Mladší dramaticky hodil na bar složku. Barman zavrtěl hlavou, natočil starýmu pánovi vodu z vodovodu a odešel k neobsazené části barpultu.

"Nemáte co dělat?"* Zeptala se Mercy. Nechápala proč ti dva tolik plýtvají svým časem a pořád za ní chodí.

"Máme." Odpověděl energicky mladý detektiv a několikrát poklepal na složku. Otevřel jí a graciozně před ní poslal sérii fotografií rozmlácených ksichtů.

"O tyhle už jsem se postarala."* Usmála se Mercy. Na fotkách vypadali ještě vtipněji a vybarveněji.

"Takže přiznáváte, že jste je zabila?" Detektiv na ní upřel svůj zastrašovací pohled.

"Nikomu chybět nebudou."*

"Ale ano...budou...jejich rodinám." Pronesl detektiv s tolika energií a dramatičnosti, že by mohl hrát v národním.

"Jejich rodiny si je měli líp vychovat."* Odpověděla Mercy stroze a obrátila pozornost ke svému ginu. Byla schopná umlátit chlapa i kvůli hodně málu, ale nikdy nezabila chlapa, který by si to nezasloužil.

"Já se ptám znova...zabila?"

"Když řeknu že jo, vypadnete?"*

"Ale vrátíme se s posilama." Detektiv nasadil vítězný úsměv, ale vítězství měl jen na papíře.

"Jo, jasně."* Usmála se Mercy a z hromádky fotek vytáhla jednu. "Ale tohohle, jsem nezabila."* Hodila fotku směrem ke staroušovi a vrátila se ke sklence. Pokývla na barmana. Audience skončila.

Ti dva se sbalili a stejně jako mnohokrát před tím odcházeli jen s málem toho co by si skutečně přáli. Jeden mladý detektiv přesvědčený, že se mu jednou podaří dostat tu blondýnku a stane se tím slavný, druhý starý, který věděl od začátku jak to dopadne.

Mercy neměla žádný strach z detektivů. Ani jejich návštěvy nebyli dost časté na to aby změnila bar. Další návštěva ale přišla nečekaně brzo. O pouhých pár dní později se objevil starý detektiv s obzvlášť tlustou složkou. Usadil se na barové židli hned vedle Mercy a pak hleděl na barmana tak upřeně, že odešel stranou.

"Však sem toho od minula zas tak nestihla."* Smála se Mercy při pohledu na složku s hromadou fotografií.

"Pokaždý když přijdeme a ukazujeme ti fotky vymlouváš se, že oběti nikomu chybět nebudou..."

"Ahá, dneska na mě půjdete filozoficky."*

Detektiv se chopil několika fotografií a postupně je kladl vedle sebe. Tyhle obrázky zatím ještě neviděla, ale některé z nich si pamatovala.

"Zlomená čelist, vyražené zuby, zlomený nos..." Pojmenovával detektiv jednotlivé kusy. "Všechno mladí kluci, možná trochu drzí, ale jinak slušní."

"Však ti to taky přežili."* Mercy zpozorněla, byla zvědavá kam to všechno směřuje.

"Pak tu máme proraženou lebku, proraženou lebku, proraženou lebku, rozdrcenou lebku, zlomený vaz..." Detektiv začal vykládat ty fotky, které jí pravidelně nosili ukazovat. "Jeden grázl za druhým. Třeba tenhle, ten si tu smrt možná i zaslouží. Ale jinak zas tak hrozní nebyli."

"To je věc názoru."* Odpověděla Mercy lakonicky.

"Pak jsou tu ti nejhorší..." Detektiv přešel k třetí sadě fotografií, i ty už jí ukazovali. "Násilníci, podezřelí z vražd, brutální vymahači, kuplíři." To že patřili k nejhorším bylo poznat už z obrázků samotných. Nakonec položil fotku, která by klidně mohla patřit na přebal učebnice kriminalistiky.

"Toho jsem nikdy neviděla."* Zavrtěla hlavou Mercy. Určitě by si takovou tvář pamatovala.

"Jo, to je ta smůla. Asi moc nechodíš do baru Samoa." Povzdechl si detektiv a smysl jeho návštěvy se začal pomalu rýsovat. "Má na kontě to nejhorší a stejně mu nic nedokážeme." Vzal poslední tři fotografie. Jedna mrtvá a dvě zbité dívky. Poslední dost podobná ufounovi.

Mercy si vzala fotku muže i dívky, hodila na bar několik zmuchlaných obrázků Bedřicha Smetany a beze slova odešla. Bylo jí jasné co po ní starý detektiv chce. A jen málokdy dělala co se jí řekne, pokud nešlo o nějaké násilí.

Sedla na motorku a vyrazila skrz noční město na filozofickou projížďku. Starý pán jí připoměl lidskou část její osobnosti, která ustoupila do pozadí po té co se stala démonem a nemusela se bát nikoho a ničeho. Žádné následky, žádné svědomí.

Jak se ale ukázalo síla jejích úderů byla přímo úměrná tomu jak moc zlý člověk se jí to připletl do cesty. A to dokázala určit velmi přesně. Démoni a další bytosti dokázali vycítit podstatu kohokoliv. Jestli je dobrý, zlý nebo ošklivý. Podle toho poznali kdo je s nima a kdo proti nim.

Oproti jiným bytostem lidé byli v podstatě neutrální a jejich odchylka do plusu nebo mínusu byla sotva patrná. Na to aby prokoukla člověka musela se na něj soustředit, nestačilo ho jen minout na ulici. Mercy nevěděla co všechno provedli muži, které zabila, ale ze setkání s provařenými vrahy a násilníky si udělala přesnou představu jak na ní takový zlý člověk působí.

Zaparkovala před výše zmíněným barem. Dovnitř vešla bez problémů, dámy měly vstup zdarma. Dáma sice nebyla, ale to nikdo nemusel vědět.

Ve skutečnosti se jednalo o diskotéku rozdělenou na hlučnou část kde se po sobě plazili různý děcka a klidnou VIP část kde se koncentrovala temná síla. Předěl mezi nima tvořily schůdky střežené velmi rozložitým chlápkem, který měl černé brýle i přes to, že tam byla prakticky tma.

Mercy tyhle amatéry neměla ráda. Nechápala kdo si do bitky vezme brýle. Předstoupila před drsně se tvářícího chlapíka, řekla "Piss off!" a odstrčila ho stranou. Než se vzpamatoval, byla nahoře nad schodami a rozhlížela se.

Viděla houby, ale vycítila, kterým směrem se má vydat. Objevila ho na kraji baru u zdi. Seděl a srkal sladovou wisky. Před ním stál další zavalitej zevloň s brýlema a tvářil se důležitě. Mercy nasadila frivolní úsměv a bez problému ho obešla. V ruce měla fotku muže a když se ujistila, že je to on zmuchlala jí a odhodila.

Usadila se vedle uhlazeného kriminálníka. Vyzařovalo z něj přesně to samé co z kmotra Jevgenije, kterýho na jaře zkusila prohodit neprůstřelným sklem.

"Copak krásko." Usmál se muž a přiložil sklenku k ústům. Mercy se na něj usmála a jako pravá koketa zamrkala modrýma očima. Chvíli se tvářila jako by se právě zamilovala.

"Já vím co jsi dělal minulé léto."* Když to říkala pořád se usmívala. Muž se zatvářil nechápavě. Vytáhla fotografii zbité dívky. Tou dobou první zavalitý muž dosupil k druhému a oba se postavili za Mercy.

Muž se zatvářil asi tak jako se musel tvářit když ve zlosti dívku na obrázku schodil ze schodů. Když se od fotografie vrátil pohledem k Mercy viděl strnulou tvář, zůžené oči a zaťaté zuby. Přesně to co viděl každý než dostal do huby.

Bleskovým pravým hákem ho rozmázla po zdi a obrátila se k odchodu. Prasknutí lebky, ale bylo tak hlučné, že k ní obrátilo veškerou pozornost. Usmála se... a rozmlátila to tam na mraky.

O pár dní později jí v opět navštívila dvojice detektivů a předvedli ji další sérii fotek

"Ten rozhodně nikomu chybět nebude."* Odpověděla Mercy po letmém pohledu.

"Podle svědků a zmuchlané fotografie, kterou si přinesla na místo činu, jste na sebe jen tak náhodou nenarazili." Mladý detektiv se opět předváděl.

"Rande na slepo, ale nevyšlo."* Usmála se Mercy.

"Kdo by chtěl randit s takovým psychopatem jako jsi ty?" Detektiv poněkud vypadl z role a nechal se unést. V tu chvíli měl Mercyn oblíbený bar v celé své historii asi nejblíž totální destrukci. Starý detektiv popadl mladého a s gesty uklidňujícími situaci ho táhl směrem k východu.

Od té doby jí už dvojice nenavštěvuje tak často, ale i tak se občas zastaví, když dělají inventuru a zjišťují koho nezabila. Někdy přijdou oba, někdy jen jeden.

*překlad ze slangové američtiny

únor 2009 - slavnosti lovu

Velmi časně ráno se ufoun vracel z tajného výletu do podvodního světa za zakázanými dveřmi. Počínala si velmi opatrně jako obvykle. Nejdřív zkoumala klíčovou dírkou chodbu. Všude bylo šero, klid a ticho. Opatrně otevřela dveře a protáhla se dovnitř.
Už stačilo jen zamknout, vklouznout do pokoje a skočit do postele. Pomalu vsunula klíč do zámku a otočila s ním. Tichem se ozvalo cvaknutí západky. Ozvěna ve které se vracelo, ale byla hlasitější než jindy. Neutichala.
Ufo se bleskurychle otočilo. Doufala že je to jenom jedno z těch pitomých vlčat. Vlčata ale nechodila po dvou a nenosila blond paruky. I v šeru viděla jak Mercy planou oči. A byla si jistá, že jí teď zabije. Ale nebyla si jistá, že jí zase oživí.
Rychle se hnala do svého pokoje. Stihla to jen o vlásek. Zaklapla závoru, která poskytovala bezpečnou ochranu před vlčaty, ale nemohla zastavit rozzuřeného démona. Strhla ze dveří ozzoplakát. Objevil se pečlivě připravený ochraný symbol. Chyběl mu jen kus vnějšího kruhu. Zatímco se dveře mohutně otřásly, píchla se do prstu a vlastní krví čáru dokončila. Těsně před tím než na dveře dopadla další rána.
Probrala se na posteli s bolavou hlavou. Chvíli se zmateně rozhlížela. Symbol na dveřích bíle zářil. Nevěděla jak dlouho byla v bezvědomí, ale pořád byla mokrá, tak asi dlouho ne. Přpadla jí panika. Měla takový strach, že chvílema nemohla dýchat.
Porušila jediné pravidlo Geatova domu. Jinak si mohla dělat cokoliv, jen to jedno pravidlo nesměla porušit. Nesměla vstoupit za zakázané dveře. Neřekli jí proč. Neřekli jí co tam je. Neřekli jí ani že se tam skrývá podvodní svět. Na to musela přijít sama. Jenom jim hrozně moc záleželo na tom, aby jí ani nenapadlo tam vkročit. Nikdy při tom nemluvili o trestu, ale bylo zřejmé, že nikdo nesměl vědět co se za tajnými dveřmi skrývá.
A aby toho nebylo dost, nakreslila uvnitř, ve svém pokoji, ultimátní magický symbol, který dokázal zadržet všechno i Mercy. I když tu jen na chvíli. A za tu chvíli musela vymyslet co dál. Ale potřebovala víc než chvíli. Potřebovala spoustu času, počkat než se situace uklidní. Výraz v očích co měla Mercy, ten jí děsil nejvíc. Nikdy neviděla, že by se takhle rozohnila na zemi.
Probírala se krámy co měla v pokoji. Hledala specifickou nouzovou výbavu. Ta začínala symbolem na dveřích a dál obsahovala jednosměrnou letenku do neznáma. Normálně by na něco takového potřebovala celý rituál, ale ten provedla už dřív a účinek kouzla si schovala do malého krystalu.
Popadla brašničku s krystaly a vytáhla ten zářivě žlutý. Nakreslila jím okolo sebe kruh a pak ho rozbila o podlahu. Další blíže nespecifikovanou dobu strávila v bezvědomí.
Probralo jí ostré světlo přímo do očí. Slunce bylo už vysoko nad obzorem. Přemýšlela jestli byla mimo tak dlouho nebo se přemístila o několik časových pásem na východ. Celým tělem jí projel mráz. Jo rozhodně byla daleko na východě.
S jednosměrnými letenkami do neznáma to bylo tak, že člověk nikdy nevěděl kam ho zavedou. Ale měly jednu zásadní výhodu. Nešlo je vystopovat. To že většinou zavedly pasažéra na odlehlé místo uprostřed sibiře zajišťoval zákon schválnosti. A rozlehlost sibiře.
Zvedla se ze země a rozhlížela na všechny strany. Kam až oko dohlédlo zasněžená pláň s několika roztroušenými kousky lesa. Vlhké šaty na ní už zmrzly. K čemu by jí bylo, že jí nikdo nenajde, když do hodiny umrzne.
Nemohla ale použít žádné kouzlo jinak by jí okamžitě vystopovali. Vydala se k lesu a zbytkem rozumu probírala jaké krystaly má ještě u sebe. Jeden nebo dva cestovní, pár s ohněm, s deštěm, jeden uzdravovací a spoustu se světlem. Použít je ale bylo velmi riskantní.
K lesu došla sotva se hýbala. Ruce už jí neposlouchaly. Bylo tam spousta dřeva, ale nedokázala by ho zapálit ani kdyby věděla jak.
Navíc v dálce viděla jakési chlupaté šedivé šmouhy. Proč musely všude být nějaký vlčata co jí chtějí sežrat. Rozhodla se pro založení požáru pomocí krystalu. Nebylo stoprocentní, že si toho někdo všimne.
Teplo jí obklopilo jako horoucí lázeň. Byl to tak uvolňující pocit. Lehla si na vyhřátou zem a snažila odpočinout. Ne však na dlouho.
V dálce něco zaznamenala a nebyl to vlk, nebo možná byl, ale ne z tohoto světa. Po čtyřech zalezla do nejbližšího úkrytu. Dlouho se nic nedělo. Jen pocit sklíčenosti rostl. Pak se objevila. V bílém koženém kabátě s kožešinou kolem krku. Dlouhé blond vlasy. Přes rameno kopí namířené špicí dopředu. U pasu meč. Jako valkíra pomalu kráčela přes bílou pláň.
Nikdy se za kořistí nehnala. Nikdo před ní nemohl utéct. Proto šla klidně a pomalu, jistě jako smrt. Ufo vědělo, že na tom místě už nic nezmůže a rozhodlo se použít poslední letenku. Udělala to tak nenápadně jak to jen šlo. Doufala, že jí Mercy bude ještě chvíli hledat než zjistí, že je pryč.
Bylo nejen statisticky předurčeno, že přistane ve vyprahlé stepi. Teplotní rozdíl jí srazil na zem. Trvalo dlouho než znovu zvedla hlavu a v klidu dýchala. Zvedla se ze země a potácela jen tak okolo. Neviděla nic než suchou trávu a vzdálené keře a stromy. Vydala se hledat vodu.
Sledovala ptáky na obloze a následovala je celé hodiny. Bylo jí takové horko, že odhodila většinu oblečení, hned co rozmrzlo a přestalo jí chladit. Stejně jí zaručeně zajistilo zápal plic. Ale nedokázala určit jestli má horečku nebo jí tak moc slunce rozpálilo hlavu.
Najednou jí začaly pálet záda. Tak moc, že padla na kolena a sesunula se bolestí. Úplně zapoměla, že se jí tam Mercy podepsala. Vlastní krví a tu teď nejspíš heldala. Ufoun se ještě nikdy nepokoušel utéct nebo skrýt a ani netušil co všechno jí můžou způsobit různé znaky, které měla po těle.
Tolik moc lidí by si jako fata morgánu neskutečně užívalo pohled na krásnou blondýnku v těsných džínách, přiléhavém tílku s kovbojským kloboukem na hlavě. Taková hrozná ironie. Celý vesmír se jí vysmíval.
Netušila jak dlouho za ní Mercy jde. Byla jak sup nebo šakal, čekala až ufo padne žízní. A to plíživé pronásledování mělo ještě jeden hrozivý aspekt. Místo toho aby se časem uklidňovala, každou minoutou se víc rozohnila.
Ufonka neměla Mercy čím zdržet. Ale měla ještě pár možností jak sebe urychlit. Zkombinovala krystaly pro přivolání deště a obnovení fyzické kondice. Počítala, že během v dešti se dostane asi nejdál. Nesnažila se sprintovat maximální rychlostí. Šlo jí o to dostat se co nejdál. Mercy jí na chvíli zmizela z dohledu, ale šlo poznat kde je podle páry stoupající navzdory dešti. Jako kdyby pršelo na rozlitou lávu.
Ufounovi svitla naděje, když zahlédla malé staveníčko. Hliněný domek zapuštěný do země, evidentně naprosto opuštěný. Vběhla dovnitř a rychle se dala do práce. Obnovila ránu na prstu a začala po paměti kreslit ochraný symbol. Nebyly tam dveře tak ještě musela nakreslit hranice ochrany. Čím byly menší tím byla ochrana silnější.
Unaveně si lehla doprostřed vytyčeného čtverce. Sice jí Mercy zahnala do rohu, ale jen tak jí z něho nedostane.
Déšť ustal. Po chvíli zaslechla kroky. Mercy byla úplně suchá. Zastavila se na prahu a zkusila projít dál. Nešlo to. Neměla ráda taková omezení a zkusila to v démonické podobě. Vypadala stále hrozivěji a hrozivěji. Podařilo se jí proniknout necelý krok do ochrané zóny. Bylo to ale navzdory ohromné síle, která jí vytlačila zpátky. Ufoun trpělivě čekal až to vzdá. A byl strachy bez sebe.
Zatímco Mercy se snažila domeček zbořit, dívka uvnitř se rozplakala. Nikdy se necítila tak zoufale. Nikdy neměla takové pochyby o své budoucnosti. A pořád nechápala proč.
Mercy se vykašlala na hrubou sílu a zkusila vyjednávání. Na chvíli odešla a když se vrátila a usadila u dveří měla několik balení piva v plechovce a pytle chipsů.
"Stejně nakonec sama vylezeš. Nebo tady v deliriu umřeš žízní?...Pokud nevylezeš, bude to tvoje definitivní smrt."* Stylem vyjednávání připmínala toho vyjednavače před obsazenou bankou co začal na nule a pak dál ubíral.
"Stejně mě zabiješ tak jako tak." Vzlykající ufo se probíralo krystaly v brašně a snažilo se něco vymyslet.
"Ne nevyhnutelně."* Mercy otevřela jedno pivo a postavila ho tak blízko k dívce jak jí jen ochraná bariéra dovolila.
"To ti tak budu věřit." Zavrčelo ufo. Mělo víc než jeden důvod nevěřit. Nikdy by neporušila ten přísný zákaz, kdyby na ní Mercy dohlížela tak jak měla. Měla za úkol krýt Geatovi záda, ochraňovat jeho tajemství a slabé stránky a likvidovat všechny co se o nich dozvěděli. A to že tam před ní Mercy seděla jen potvrzovalo, že to hodlá vyřešit sama bez asistence.
"Nevěříš, to je hezké. My jsme ti věřili. On ti věřil a co si udělala."* Mecy mluvila tichým mrazivým hlasem plným opovržení.
"Nic jsem neudělala." Vykřiklo ufo.
"Ani netušíš jaké to může mít následky."*
"Tak mi to řekni. Až mě zabiješ, už to nikomu neřeknu." Ufoun byl stále rozčilenější.
"Si  to pořád ještě nepochopila? Smrtí nikdy nic nekončí. Mluvíme tady o totálním zničení celé existence."*
"Tak to stejně nikomu neřeknu." Ufo začalo znovu vzlykat a skrylo tvář do dlaní.
Mercy už nic nedodala. Vstala a začala rozlévat pivo. Vytvořila jím v zemi velký kruh okolo hliněného domku. Pak přidala několik dalších čar. Když celý obrazec dokončila zvedla se neviditželná bariéra mnohem silnější než ta jakou vytvořil ufoun. Mercyn kruh, respektive koule, představoval neproniknutelnou bariéru nejen pro lidi, démony a další, ale i pro všechny zbraně a formy energie.
Když mezi ochranými bariérami rozpoutala pekelné inferno, bylo jen otázkou času až ta slabší z nich povolí. Domek zmizel uprostřed ohnivého kruhu v mohutné implozi. Všechno uvnitř se v mžiku změnilo v prach.
Ufo se probralo jako už mnohokrát před tím na stole obložené pečenou zvěřinou. Něco ale bylo jinak. Okolo stolu byla nakreslena další bariéra. Mnohem silnější než ty předchozí. Zadržující nejen všechny tvory, zbraně, energie, ale i myšlenky a veškerou špionáž.
Geat se na ufouna dlouze díval. Dívka seděla a ztěžka dýchala. Nemohla se běžet schladit jako obvykle, tak se jen vyjeveně rozhlížela okolo. A pak začala brečet.
"Já to pořád nechápu." Vzlykala a doufala, že Geat bude sdílnější než Mercy. Vždycky na ní byl tak hodný.
"Ten zákaz měl chránit především tebe."
"Jak?"
"Teď víš věci, které jsou nebezpečnější než cokoliv jiného." Řekl Geat tváříce se velmi vážně.
"Nevím nic." Odpověděl ufoun po chvíli přemýšlení. Nic z toho co pod vodou viděla jí nepřišlo nijak zásadní.
"Jenom nemáš ten správný kontext.... Není bezpečné, aby odhalení viselo ve vzduchu a mohlo přijít v jakoukoliv nevhodnou chvíli."
"Jaké odhalení?" Ufoun nasadil standartní nechápavý výraz.
"Až by se ti to jednou v tom tvým mozečku všechno sepnulo. A pak by si vykřikla Jó ták..."
"To se nestane. Nic jsem neviděla a nic nevím."
"Jde o to, co je ukryto tam dole." Geat se rozhodl pro finální odhalení za řízených podmínek.
"Nějací podvodní mužíčci?" Ufo se snažilo chápat, ale furt jí to nezapadalo.
"Hlouběji." Zněla nápověda.
"Pak už je jen dno, ze kterého vytéká žhavá láva."
"Pod tím dnem je dalších třicet kilometrů skály. Přes ní neprojde žádné magma."
"Tak co je tam dole?" Ufo vycítilo, že se blíží konečnému rozuzlení.
"Černý oheň." Ta věta zněla jako umíráček. A ufounovi všechna kolečka najednou zapadla na svoje místa. Roztřásla se. Pochopila i proč měl zákaz chránit i jí. Znalost určitých věcí znamená tíživý kámen neustále vláčený na bedrech.
Stejně jako lidé i mágové odedávna zdokonalovali zbraně vzájemného ničení. Byly stále mocnější a mocnější. A stejně jako lidé se i mágové zastavili až v bodě, kdy jejich zbraně začaly ohrožovat samotnou existenci bytí. Na rozdíl od lidí je ale nemohli tak snadno demontovat. Ničivé zbraně, které vytvořili, ztělesňovali samotné přírodní principy a nebylo možné je zneškodnit aniž byla na svět vypuštěna jejich kletba.
Nejstrašnější z těchto zbraní byl černý oheň, meč všech mečů, známý též jako surtalogi. V jeho čepeli byl zakován sám druhý zákon termodynamiky. Zákon předurčující zánik všeho. Zákon který bude jednoho dne konečným rozudkem smrti pro celý vesmír.
Ufo konečně pochopilo vše. A to že jí bylo nakonec po tom všem umožněno žít bylo zčásti štestí a z části prokletí. Věděla, že každému komu tohle tajemství vykecá tím podepíše rozsudek smrti a možná i něčeho horšího.
Dlouhé hodiny si pak s Geatem povídala o podvodním světě, chtěla mu sdělit všechny dojmy a postupy, které použila aby se tam dolů dostala. A on jí celou dobu poslouchal, aby se ujistil kolik toho ta malá bláznivka vlastně ví.
Nakonec se to urovnalo i s Mercy. Celá událost se odehrála jen několik měsíců po tom co si ufouna pořídili a od té doby se mnohé změnilo. Hlavně už nezbylo žádné další pravidlo, které by bylo nutno porušit.

květen 2009 - došel alkohol

To ráno přišel Giles se svým obvyklým "Skvělé zprávy pro všechny, na něco jsem narazil."

Stejně jako všichni ostatní důchodci co ráno nemůžou dospat, pak vstanou a všude jsou první, i Giles byl už mnoho hodin na nohou a strávil je pro něj velmi vzrušující činností. Pátráním v archiváliích.

Knihovnu krom vytříbeného pečlivě sestaveného fondu materiálů tvořila ještě police s brakovou literaturou a příjmový pultík. Samotný pultík už staletí nikdo neviděl, protože byl zavalen horou rozpadajících se písemností. A přibývaly mnohem rychleji než je Giles stíhal třídit. Každý kus musel pečlivě prozkoumat, zjistit v jakém jazyce je napsaný a co obsahuje. I pokud neobsahoval nic zajímavého, muselo se ještě prověřit jestli není důležitý v kontextu s něčím jiným. To co se ukázalo naprosto bezcenné skončilo v krbu.

Shnilý svitek, který ke Gilesovi tak krásně ladil, unikl za dobu svéjí existence určitě více než jen plamenům a to jak s ním mával naznačovalo, že půjde nejmíň o poklad. Zatím byl ale stále jediným, kdo byl věcí nadšen a asi i jediným koho to zajímalo.

Ufo se dloubalo v pudinku a prakticky spalo. Mercy hledala lahev ginu, jež by nebyla prázdná. Geat z pohledu na svitek dostal chuť na puerh a přemítal, kterým ze staletých plísní zušlechtěných čajů by začal den. Pekelná vlčata mezitím v krbu žvýkala kování z knih co Giles vytřídil jako zcela neužitečné.

"Máš mapu která by nás dovedla k nacistickým zásobám pálenky?"* Vzdala nakonec Mercy své hledání.

"Ne, ale našel jsem zcela neznámou templářskou komendu." Odpověděl Giles.

"Ty vole, kdybych chtěla vidět další hromadu šutrů v lese, stala bych se geologem."* Mercy byla po ránu obzvlášť příjemná.

"Už zase templáři?" Geat významně pozvedl obočí. Po každé když se vydal po jejich stopě, připadal si jako nějaký nablblý hledač senzací. Na rozdíl od všech fantastů, on dobře věděl co kde templáři našli, ukradli, vymysleli, vypili a vykouřili.

"Ti pánové ukryli spustu zlata, mám jejich mapu, ale chybí mi klíč k rozluštění. Svitek navíc naznačuje, že se jim dostalo do rukou něco mystického. Proto ta komenda není v žádných záznamech." Giles doufal, že drobná záhada zláká ostatní na menší výpravu. Stejně nedělali nic jiného než se flákali, vykrádali hroby a pátrali po starých artefaktech.

"No tak se na to podíváme." Rozhodl nakonec Geat.

"Ale nejdřív se stavíme v krámu s chlastem."*

"Já se chci dívat na televizi." Ufoun býval poránu tak ospalý, že to přebíjelo veškerou jeho zvědavost.

Naloudovali do dodávky standartní výbavu jako lopaty, krupmáče, velký kladivo, nějaký výbušniny, provazy, baterky a velký dlouhý bič a stupidní klobouk, ale ty jen pro to, aby je nechali na místě činu jako falešnou stopu.

Jednou vykradli muzeum a nechali tam mrtvolu, kterou našli pod vrcholem K dvojky. Do dneška se spekuluje, že se tam vloupali mimozemšťani. V zásobě mají ještě mrtvolu Elvise, ale tu si šetří na zvláštní příležitost.

Vyjeli podle Gilesových instrukcí, cestou naložili dodávku bednama s vodkou a zanedlouho zastavili před domem na okraji starého města. Všichni vystoupili ven a prohlíželi si průčelí a nově zrenovovanou fasádu.

"Řekl bych, že tam někdo bydlí." Zhodnotil situaci Geat.

"Jestli tam někdo bydlí, tak se nějak nechce ukázat."* Prohlásila Mercy, mohutně si přihnula z flašky a měla rpavdu. Kdokoliv by při pohledu na ulici kde stojí malá satanistka, opilá motorkářka, mrazivě uhlazený pobledlý muž a mumie v baloňáku, by určitě dělal, že není doma.

"Měli jsme přijít v noci." Ufo už se probralo z ranní letargie.

"Já myslim, že jsme sem vůbec chodit neměli."* Mercy hodila na Gilese opovržlivý pohled a prázdnou lahev.

"Samozřejmně, že ta komenda je pod zemí, bez přímého přístupu zhora."

"Tak to jsme měli přijít zdola." Ufo taky sklidilo opovržlivý pohled.

"Tak jo jdeme dovnitř, Mercy vem nářadí, cokoliv co uznáš za vhodné pro probourání podlahy."

Mercy se rozhlídla po ostatních. Kováře s řezníkem nechali doma, takže veškerá hrubá práce zbyla zase na ní. Podle výrazu její tváře bylo jasné, že z toho udělá velmi hrubou a brutální záležitost.

Ufo zatím prozvonilo všechny zvonky u dveří. Z mluvítka se ovzalo několik hlasů zkomajících kdo jde, ale současně se ozval i bzučák a bez problému vešli dovnitř. Zastavili se v přítmí chodby a všichni se otočili ke Gilesovi. Chvíli se nic nedělo.

"No asi půjdeme co njníž to půjde." Blekotal zmatený Giles. Věděl jen pod kterým domem to je. Kde přesně to je netušil.

Ufoun se zhluboka nadechl, zavřel oči a vnímal vesmírné vibrace. Zatím nic. Následovala ostatní do sklepa, kde už začínala něco cítit. Velké prázdno, dutý prostor pod jednou z místností. Začala poskakovat na místě a signalizovat nález. Všichni se otočili ke Geatovi. Ten přikývl.

Mercy odklidila ufouna z cesty lopatou a poměřovala si podlahu. Odhodila lopatu, blonďaté lokny a chopila se velkýho kladiva. Předtím ho sotva nesla, ale v démonické podobě ho zvedla jako nic. Vlastně nešlo o kladivo, ale spíš o takovou malou kovadlinu na adekvátní tyči.

Mohutný úder otřásl podlahou, stěnami i stropem. Od místa dopadu se na všechny strany rozbíhaly trhliny. Po druhé ráně se podlaha začala propadat a po třetí se objevila ohromná trhlina ve stěně, která se odborně nazývá nosná.

"A teď všichni zahynem." Prohlásilo ufo, když se Mercy znovu napřáhla.

"Baby, tady je jenom jeden smrtelník."* Odpověděla Mercy s úsměvem a ufoun se chytil za hlavu, čímž zjistil, že si zapoměl helmu.

Kladivo dopadlo a podlaha se dala do pohybu. Nekontrolovaně se sunula ke středu a vzniklá díra pohlcovala dlažbu i zem pod ní. Po chvíli pohyb ustal.

Mercy trochu poklepala na stěny prohlubně a trochu jí zvětšila. Vznikl otvor dost velký na průchod. Tím její práce skončila a mohla si sednou stranou a otevřít pivko.

"Co teď?" Zeptal se ufoun.

"Teď spustíme dolů kanárka." Geat vytáhl provaz a vázal na konci smyčku.

Ufo si při pohledu na něj zhluboka vydechlo. A skočilo dolů.

"A nebo tak." Dodal Geat a hodil za ní baterku.

"Jsem naživu." Ozvalo se zdola.

"Tak to zaházíme a jdeme domů, ne." Pokrčil rameny Giles a Mercy vypadlo z ruky pivko. Suchej britskej humor od mrtvýho knihovníka je prostě extra suchej.

Krom Mercy se všichni spustili dolů. Jí přišlo mnohem fascinujícnější sledovat stále se rozlézající trhliny ve stěnách a stropě. Statická rovnováha budovy už nebyla co dřív a pomalu se přesouvala k nestabilní rovnováze, stavu kdy dům stále jakoby zázrakem stojí, dokud někdo nezakašle.

Giles byl nadšen, že nalezli komendu, respektive její zapomenuté sklepení. Šlo o nevelkou místnost podepřenou masivními oblouky. Prakticky všechno co zde skladovali se obrátilo v prach, který pokrýval podlahu. Zcela jistě šlo ale jen o obilí a podobné blbosti. Hlavní bylo najít tajný úkryt.

Ufoun se zavřenýma očima prohledával prostor vnitřním zrakem. Soustředila se na těžké věci jako kovy, které šli najít nejsnáz, ale prostor byl čistý. Žádný zabudovaný trezor, žádné zlato. Když se soustředila na jemnější úroveň zjistila, že nejsou v místnosti sami. Otevřela oči a viděla celou sqadru mrtvejch templářů.

Duchové obyčejně nebyli vidět a médium jen tušilo jejich příomnost. Ne však když byl nablízku mistr nekromant. Geat je mohl nejen zviditelnit, ale dát jim i hmotné tělo. Ale to by skončilo bitkou, při které by Mercy všem namlátila a strhla zbytek domu.

Duchové zůstali bezmocní, když Giles odkrýval jejich tajnou skrýš a plnil svůj vak pergameny a několika osobními cennostmi. Teoreticky se mohli o něco pokusit, ale jen stáli a jak v nějakém westernu si vyměňovali dlouhé pohledy s Geatem, který v té hře představoval nejlepšího pistolníka.

"Můžeme pro vás něco udělat?" Ufo se snažilo prolomit ledy. Stovky let mrtví muži už ale neměli nic na čem by jim záleželo. Vlastně to jediné na čem jim mohlo záležet si Giles cpal do kapes.

"Myslím, že se ještě setkáme. Až rozluštíme vaší mapu." Pronesl Geat a zatímco ostatní se drali zpět k povrchu, držel duchy v šachu. "Něco vám přinesu." Řekl na závěr a vylevitoval nahoru.

"Dvacetpět, dvacetčtyři, dvacettři, dvacetdva..."* Mercy tam zatím odpočítávala totální kolaps budovy. Následkem toho už se uvnitř dál nezdržovali a vyběhli na ulici, kam už se evakuovali všichni obyvatelé domu.

"Čtyři, tři, dva, jedna..."* Jako poslední prošla na ulici Mercy a při tom zlehka drcla do zdi. V oblaku prachu a suti se pak mohli nenápadně vypařit. A až někde doma zjistili, že to ufoun zase nepřežil.