říjen 2009 - anděl a démon

I na Mercy občas padla melancholická nálada. Občas pokaždé když se ozvala její lidská stránka. Někde tam hluboko hluboko v jejím nitru. Malé děvčátko, které nedokázala utopit v hektolitrech alkoholu nebo krve.
Odložila pak flašku i agresi a vydala se na procházku po městě. Pro jednou se chovala jako obyčejní lidé. Zašla si na fajnovou zmrzlinu, chvíli korzovala po nábřeží, přešla po jednom z romantických mostů a kochala se výhledem. A nakonec usedla na lavičku v jednom z podzimem obarvených parků. Slunce schylující se k obzoru pak dokonalo zbytek.
Viděla odvrácenou tvář světa a ač byla démon nejednou bojovala za jeho záchranu. Zatímco války otřásaly světem stála na tajné frontové linii proti okultistickým spolkům zřízeným mocichtivými diktátory. Sama zničila víc netvorů než archanděl Michael, ne pekelných, ale lidských. Svět a lidé v něm byli vždy svou největší hrozbou.
Proto bylo tak důležité si občas připomenout i jeho krásu. Najít něco za co stojí bojovat. Až ztratí víru i poslední z velkých bojovníků přijde konec světa tak jak to hlásá apokalyptická popkultura už od dob hloupého Honzy, jinak označovaného jako svatý Jan.
Mercy seděla na lavičce, užívala si vůni podzimu a posledních hřejivých paprsků. Ozařovaly pravou stranu její tváře. A pak najednou i levou. Obrátila hlavu k východu.
Mezi stromy a keři prosvítala bílá záře. Mercy byla jediná komu dělalo problém dívat se tím směrem. Odvrátila zrak a dál pozorovala hemžící se lidičky. Záři neviděli, ale nějaký vliv to na ně mělo. Víc se usmívali, víc se objímali. I ptáčci tak nějak veseleji zpívali. Neklamné znamení toho, že se blížil nějakej velkej hipík.
Mercy si povzdechla. Její zlotemná aura se musela úplně vypařit jestli se odvážil přijít tak blízko. Úplně cítila to srdce plné lásky, něhy a dobroty. Srdce planoucí nenávistí ke všemu pekelnému a démonickému. Srdce bijící jako o závod, protože se z rozněžněného naměklého koťátka mohla kdykoliv promněnit ve strašlivou....
....no prostě v sebe.
Jenom si nebyla jistá co je to za týpka. Jestli byl jako chlapci z amazonských džunglí, kteří museli vystopovat a porazit jaguára, aby se z nich stali muži. Nebo jako milovníci extrémních adrenalinových záležitostí, kteří dělali podobné věci jen pro zábavu. V pekle jich bylo spousta, takových co se vydali do toho druhého světa aby předvedli svůj fištrón proti strážcům světla a pokud se odtamtud s nějakou kořistí vrátili, byli oslavováni jako hrdinové.
Pro Mercy byli stejně tak falešnými hrdiny jako lidští toreadoři. Jestli chtěl někdo v pekle dokázat, že je frajer nemusel cestovat do exotických krajů, ale jen přejít území nikoho a ukrást klepátko z nepřátelské brány. Pro peklo rozhodně platilo, že si největší hrozbou byli jeho obyvatelé navzájem. Největší adrenalinový nadšenci z nebe si sjednali rande s Mercy.
Postavička šířící kolem sebe auru míru, lásky a přátelství se stále přibližovala a už bylo téměř jisté, že směřuje k Mercy. Její lidská stránka byla lehce znepokojená. Démonická stránka si pohrávala s železným řetězem na krku, co kdyby třeba náhodou spadnul. Mohlo by se to stát, teoreticky, temná magie, která jí poutala by se mohla rozpustit v silné ochranné auře některých bytostí světla. A následoval by při nejmenším pogrom.
Mercy byla v rozpacích, její lidská část se dál chtěla kochat krásami světa, ale přítomnost toho individua jí nutila chystat se k obraně.
Na tomhle andělovi se taky někdo vyřádil. Muž středních let ve světlém baloňáku. S výrazem ve tváři obsahujícím vše od životních zkušeností, přes soucit s utrpením světa až po zklamání z vlastní neschopnosti ho napravit. Tedy obsahovala vše až na úsměv. Typický představitel anděla kráčejícího po zemi, nikoliv rozvášněného bojovníka z nebes. Pomalu došel k lavičce a sednul si vedle Mercy.
"Jestli mi dáš ruku kolem ramen tak ti jí utrhnu."* Mercy byla možná lehce rozněžnělá, ale jinak to byla pořád ona.
"Proč to musí být takhle, proč musíme být nepřátelé, když bojujeme za stejnou věc?" Muž hleděl rezignovaně do prostoru.
"Už máme v mančaftu debila, knihovníka a věštce. Anděl by akorát překážel."*
"Ale tak to nemyslím. Musel jsem čekat měsíce, až tvůj žár pohasne, abych se mohl vůbec přiblížit."
"Na tvůj žár to rozhodně žádný vliv nemělo."* Dodala Mercy a clonila si výhled rukou.
"To je přirozená sebeobranná reakce."
"A funguje to?"* Zasmála se Mercy.
"Většina temných bytostí mi jde z cesty."
"Ty temný bytosti co znám já, by si tě dali k večeři. Sletěli by se k tvýmu světýlku jako můry."*
"Tak to je dobře, že jste většinu z nich zničili."
"Tak asi vyrazíme do světa a ztlučem nějaký anděly. Aby se to vyrovnalo."*
"Okolní svět je dost nebezpečný i bez vás."
"Jenže mě to tady v tý oáze klidu a míru nebaví."* Mercy se zakabonila. Její lidská stránka se pomalu rozplývala stejně jako poslední paprsky zapadajícího slunce. I zář z druhé strany začala hasnout.
"Těchhle slov budeš jednou litovat. Shromáždili jste tolik mocných relikvií, že je jen otázkou času kdy se tu strhne další bitva o osud světa."
"Tak to by jsme měli přidat ve zbrojení."* Mercy se ohlédla na obě strany. Z anděla už nevycházela žádná úchvatná zář. Zůstal jen ten divný pocit, který v ní vyvolávali všichni nadpřirození tvorové. Neomylný detektor dobra a zla. Mohla jen tušit, že na něho působí stejně odpuzujícím dojmem.
"To je děsivá představa. Jako by toho už tak nebylo dost."
"Máte strach?"* Mercy se usmála svým typicky démonickým způsobem. "Ale my jsme přece ti hodní."*
"Nepřivedla snad i tu nejdokonalejší a nejšlechetnější společnost ke zkáze nějaká lidská slabost?"

"My nejsme lidi."* Zasmála se Mercy nahlas.
"Slabost člověka nebo pro člověka, nebo pro člověka se slabostí."
"Hmm, rébus."*
"Ta dívka má v sobě nejděsivější kombinaci nevědomosti s vražedným potenciálem."
"Ufounek je naše malý zlatíčko."* Zamračila se Mercy.
"Tak proč se pořád snaží probudit tu stvůru v sobě?"
"Je jenom zvědavá."* Mercy si nikdy nepřipouštěla, že by ufounovi sebevražedné pokusy mohly být něčím nebezpečné.
"Není psychicky vyrovnaná."
"Je člověk."* Usmála se Mercy.
"Ona se vším tím ostatním dokáže uvrhnout svět do záhuby."
"Na většině věcí už je dětská pojistka."*
"Taky by jí na krku slušelo něco takového jako máš ty."
"Máme jenom jeden. Na čím krku ho chceš radši."* Mercy se dostala do velmi poťouchlé nálady.
"Neber to na lehkou váhu." Napomenul jí muž.
"Vy se jí vážně bojíte?"*
"Je jak mimino se sirkama v továrně na dynamit."
"Přesně tohle by řekl náš knihovník."*
"Jestli přijde na to jak s nima škrtnout tak budem vánoce 2012 slavit každej rok dvanáctkrát celý příští milénium."
"Možná by jsme jí měli poslat na tu ekonomku, aby doma přestala dělat kraviny."* Mercy si z toho dál dělala srandu, ale přemýšlela zda je ufoun skutečně tak nebezpečný. Byla to přece jen malá holka.
"Nerad to říkám, ale jestli se tý holce podaří vyvolat původní podobu bude mít co dělat s náma." Anděl vstal z lavičky. Zřejmě už ho přítomnost Mercy začala nějak poznamenávat. I ona se zvedla.
"Jestli se jí dotknete, poznáte mojí skutečnou podobu."* Mercy dloubla do anděla prstem a zároveň lehce zatahala za železný řetízek na krku.
"Tohle dobře neskončí." Dodal anděl a obrátil se k odchodu. Mercy odešla na opačnou stranu.
Později si o tom promluvila s Geatem a ten usoudil, že nebude na škodu mocné relikvie lépe zabezpečit. Neměl však srdce zakázat ufounovi výlety do podvodního světa za její jedinou kamarádkou a tudíž zabezpečení čehokoliv na jakoukoliv úroveň nemělo téměř smysl. Od té doby taky kupujou ufounovi hodně čokolády, protože ta zlepšuje náladu. Dívka zatím nic netuší.

*Překlad ze slangové američtiny.

únor 2011 - hon na démona v Buffystylu

Za mrazivých zimních dnů posedávala Mercy často u krbu a listovala knihou s fotografiemi Islandských vulkánů. Nijak jí nelákaly výlety do tropů, ale místa kde na sebe narážel svět ohně a svět ledu jí vždy přitahovaly. A v Čechách nebyla jedinná aktivní sopka. A to i přes veškeré ufounovi pokusy s pekelným ohněm.
Nijak jí tedy nepotěšilo, když si Geat navlékl svůj kabát od Stalingradu a přinesl lopaty. Doufala, že budou jen odhazovat sníh. Kutat do zmrzlé země se jí fakt nechtělo.
Cestou vyzvedli ufouna ze školky, jak říkali multikinu kam dívku na celé dny odkládali. Našli jí hned u pokladen přežranou popcornem a colou. Na důkaz že už všechno třikrát viděla předvedla balíček utrhaných lístků.
"Budem jí muset vymyslet novou zábavu." Poznamenal Geat zatímco navlékali zimomřivého ufouna do péřovky, která téměř zachránila před umrznutím neznámého alpinistu kdesi v himalájích.
"Pošlem jí do divadla."* Uchechtla se Mercy. "Může si hrát na fantóma."*
"V divadle je nuda." Prohlásilo ufo rezolutně.
"Jak to můžeš vědět? Nikdy jsi tam nebyla."*
"Bylo to v jednom z těch filmů."
"No tak děcka, nemáme čas na blbosti, čeká na nás jedna mrtvola."
"Pfuuu." Zatvářilo se ufo velmi otráveně a dostalo od Mercy lopatou. Paní za pokladnou se zatvářila tak nějak... a pak se zase hned vrátila k přepočítávání balíku peněz, když se na ní blondýnka upřeně zahleděla.
Pak vyšli na ulici. Mercy pořád jen v triku a kožené bundě s vyhrnutými rukávy. A vydali se tramvají na hřbitov. Dorazili tam zrovna v tu příhodnou dobu kdy už se téměř setmělo.
Zatímco Geat s Mercy šli dál, ufo stálo u automatu na svíčky a ládovalo do něj dvacetikoruny. Rozhodně nepotřebovala tolik svíček, ale bavilo jí nechávat je porůznu zapálené kdekoliv jí napadlo. Zejména na místech kde hodně překážely a na místech naopak obtížně dostupných. Kvůli jední z jejích svíček jednou přijeli hasiči a vyšplhali na střechu domu aby zjistili, že tam krom svíčky vůbec nic není. Svíčka umístěná nad eskalátorem pak způsobila tlačenici a následný pád mnoha spoluobčanů. Někdy kolem svíčky jen tak nakreslila pentagram a hnedka to přijela vyšetřovat městská policie. Pokaždé když takhle označila dětské hřiště měla ho pak týden sama pro sebe.
Geat s Mercy zatím našli Gilese, který opucoval od sněhu žulovou hrobku.
"A na co máme ty lopaty?"* Optala se Mercy.
"Aby jste vypadali nenápadně." Odpověděl suše Giles. A dostal ránu lopatou.
"No tak děcka." Napomenul je Geat a zkoumal nápisy na hrobce.
"Už to můžu rozmlátit?"* Mercy netrpělivě přešlapovala a žár, který z ní stoupal ohýbal světlo i když byla tma. Mezi tím dovalilo ufo, které s kamenným výrazem a zapálenou svíčkou nábožně třímanou před sebou prošlo celý hřbitov a vyděsilo několik babiček.
"Mam nakoupíno." Oznámilo vítězně. "Už můžeme jít domů? Mě zebou nožičky." A dostala ránu lopatou.
"Jau přestaň mě s tím furt mlátit!"..."Au, au, au, to už stačí!"
"Tak už vím na co máme ty lopaty."* Prohlásila Mercy s úsměvem. A dostala ránu lopatou.
"Jo, přesně na to." Odpověděl Geat a zlomenou lopatu zahodil. "Tak se podíváme dovnitř, někde poblíž těla bude ukryto něco co nám pomůže v dalším pátrání."
"To jako, že se pak budem plahočit ještě někam jinam? Pfuuu."
Mercy místo aby praštila ufouna po hlavě, tentokrát fátálně, rozbila železné dveře hrobky. Otevřel se prázdný obdélníkový prostor. S jedním náhrobkem nalevo, napravo a v zemi.
"Ententýky, dva špalíky..."* Mercy se nějak nemohla rozhodnout kudy a Giles zatím do prostoru strčil hlavu a baterku.
"Dolů." Oznámil nakonec.
"Vždycky dolů."* Brblala Mercy a nalomila masivní kámen na podlaze. "Že se ale drží mrcha."* Udeřila do kamene vší silou a spolu se sutinami se propadla tak čtyři metry pod povrch. Giles s Geatem se na sebe váhavě podívali.
"Tak to jsem nečekal." Řekl Giles po chvíli a...
....uhnul kusu kamene velikosti grepfruitu velikosti melounu. "Ale tohle jsem čekal." Zachichotal se.
"Je to tady takový útulný."* Hlásila Mercy zdola. "Je tu po stranách dlších devět náhrobků nad sebou a jeden na zemi."*
"Bude to ten na zemi." Znalecky pronesl Giles.
"Jasně a propadnu se do číny."*
"Čína není na protilehlé straně světa." Mentoroval Giles.
"Ale ty tam brzo budeš."*
"Je to finta. Bude to jeden z těch po straně. To na zemi je past." Geat si zatím prostor trochu proskenoval.
"Fakt?"* Ozvalo se zdola, následovala rána a z hrobky se vyřinul oblak černého moru.
"Tak to je dobrá finta." Pronesl Geat uznale. "Hledáme klíč který nás dovede k démonovi, dřív než by jsme ho našli tak by jsme se nakazili a pak by nám nezbylo než se mu upsat. Geniální."
"Ale místo toho mu rozbijeme držku. Ghee."* Mercy porozbíjela všechny náhrobky a snadno našla malou kovovou krabičku. Usnadnil jí to démonický šestý smysl, který dokázal rozpoznat stopy nadpřirozena. Vylezla nahoru a zatímco Geat naaranžoval zpátky rozbitá dvířka, podala krabičku Gilesovi.
Nemrtvý knihovník jí otevřel a byla prázdná. Otáčel jí ze všech stran a prohlížel různé značky.
"To je další finta." Řekl nakonec. "Nejde o obsah ale o samotnou krabičku."
"Já bych si do toho dala cigára."* Mercy si uplácala pár sněhových koulí a začala ostřelovat přihlížející zvědavce.
"Tohle vede do podzemí. Ten kdo ví o vstupu označeném první značkou najde podle těch ostatních další stopu."
"Ježiš to je mystérium. Já snad napětím prasknu." Prohlásilo znuděně ufo.
"Kde je první značka?" Zeptal se Geat.
"Kousek odsud." Odpověděl Giles a vydal se směrem, který znal jenom on. O pár ulic dál se zastavil a vedle poklopu u kanálu ukázal na škrábanici na kamené dlažce. Existence značky na tak proměnném místě zaručovala, že ji někdo stále obnovuje. Sestoupili do podzemí.
"Mě je nějak špatně." Ohlásilo ufo po chvilce pochodu po značkách. "Asi jsem chytla ten mor."
"Nekecej a šlapej, to máš z toho popcornu."*
Po několika zatáčkách a obejítí dalších fint se dostali až k poslední značce. Celkem zkušeně pak objevili tajnou schránku u paty zdi. Obsahovala návod na jednoduchý rituál, který měl přivolat démona. Prostor s jedním vchodem byl pak nvržen tak, aby si ho mohl příchozí nejdřív uzavřít, pak prozkoumat a teprve po ujištění, že je to bezpečné se tam zjevit.
Po chvilce zmatků stál uprostřed místnosti nejen světlem svíčky pobledlý ufoun, který vypadal, že každou chvíli vrhne a okolo nebyl zdánlivě vůbec nikdo. Při stěnách se táhl téměř neznatelný pruh oleje, který ohraničoval celý prostor. Ostatní stáli venku v chodbě.
Ufo odříkalo latinskou básničku a řízlo se do prstu. Jakmile kapka krve dopadla na zem, vchod se uzavřel. Jako by ze stěny vystoupila postava. Ufoun leknutím odhodil svíčku, která dopadla kousek od zdi. Dřív než se mystická postava ohlídla napravo nalevo, čtverec ohně se uzavřel.
"Takže ty si chceš hrát?" Pronesl démon lidským hlasem s frivolním podtónem. Ve světle ohně byla jasně patrná lidská podoba. Takovej uhlazenej hezoun šampónovitého charakteru.
"Hi hi." Ufoun si nemohl pomoct.
"Myslíš si že je to vtipný? Uvěznila jsi mě. Ale jsi tu chycená se mnou." Démon se zazubil a ukázal svojí odvrácenou tvář i když pořád dost šampónovatou.
"Já tu nejsem zavřená s tebou, ty jsi tu zavřenej se mnou." Prohlásilo ufo s psychopatickým úsměvem a zatvářilo se tak ďábelsky, že se jeho reliktní démonická aura začala stávat hmatatelnou. V tu chvíli se ozvala rána a sutiny z vchodového zátarasu oba na tvrdo zasáhly. Ufoun se tak nemohl ani pokusit dokonat svou přeměnu.
Na scénu nastoupila Mercy, která svojí přeměnu už dávno vykonala a začala bitka. Geat zatím obnovoval magické hranice, aby jim ptáček neuletěl.
Po dalším mohutném otřesu už stála uprostřed místnosti jenom Mercy a společnost jí dělaly dvě doutnající mrtvoly. Geat uznale přikývl a vydal se směrem k východu. Giles si vzal do sbírky tabulku s návodem na rituál a Mercy za nohu vyvlekla na povrch mrtvolu ufouna. Jenom při tom někde ztratila hlavičku.
Démonická konkurence byla tímto opět oslabena a pro všechny na volné noze operující temné síly to byl jasný a srozumitelný vzkaz, že se mají okamžitě vypařit nebo budou vypařeni.
Ještě sice měli možnost řádně svojí existenci registrovat u Gilese, ale to by pro ně znamenalo přijmout řadu omezení. Démoni se nikdy nenechali moc omezovat. A proto jich zbylo tak málo.