sobota 10. října 2015

březen 2015 - sebevědomí

"Kámo, proč vlastně chodíš do fitka, když už silnější bejt ani nemůžeš?" Zeptalo se ufo ulepené od potu po snaze zvednout na bench dvanáctinásobek vlastní váhy.
"Zvyšuje mi to sebevědomí. Sebevědomí není nikdy dost velké."* Usmála se Mercy a s předstíranou námahou si k bradě přitáhla metrákovou činku.
"Zvedat činky můžeš i doma. Určitě by jsme tam našli i těžší krámy než je tohly hl e h l u." Konec dívčiny věty poněkud zanikl v její snaze překousnout činku vejpůl.
"Na to aby jsi si mohla zvyšovat sebevědomí musíš ho z někoho vycucnout."*
"A nešlo by aby jste si zvyšovali sebevědomí všichni dohromady?" Ufo se na lavici postavilo a snažilo se s činkou pohnout s jednou nohou opřenou o rám stroje někde ve výšce vlastní hlavy.
"No to by teda nešlo!"* Odpověděla rázně Mercy a pohledem přejela sál potících se svalovců. Jen tiše klopili zraky.
"To by vysvětlovalo proč nemám žádné sebevědomí." Ufo začalo hloubat. "Pořád mě vysáváš a schazuješ... A ty se už pohni ty hloupý závaží!" Vykřiklo na konec. Aktuálně sehnuté nad činkou snažíce se jí podebrat loktem. K okolním svalovcům byla otočená svou zadní částí.
Mercy jen zírala. Svět bude definitivně ztracen ve chvíli kdy si ta holka pořídí sebevědomí. Jen co si uvědomí, že se svým pozadím může ovládnout polovinu lidstva...
A tu druhou zbavit sebevědomí.
Mercy spustila činku a aby to vypadalo jako že se potí, otřela se vlhkým ručníkem. Na chvíli se při tom  zapoměla a držela sto kilovou činku jednou rukou jako by nic nevážila. Když si to uvědomila zasadila jí do nejvyšších závěsů a obešla lavici na níž ufo srdnatě s hekáním svádělo marný boj s gravitací.
"Tohle nezvedneš, zašklebila se na ní ufoholka, má to aspoň tunu."
Mercy se zapřela a nadzvedla činku i s lavicí a ufounem, který v tu chvíli na lehátku hopsal, aby to měla co nejtěžší. Ufo by bývalo přísahalo, že se při tom Mercy na okamžik zatnuly svaly na krku.
"Kašlu na to, jdu radši hopsat na balon." Prohlásilo ufo lesknoucí se potem a seskočilo na zem. Dva hopsající balóny v tu chvíli způsobily kolaps rytmu v celé posilovně.
Mercy usoudila, že už ztropily dost povyku a postrčila ufo směrem k baru.
Byl to ten typ baru co je chrámem každého kultivátora tělesných proporcí. Vitamíny, bílkoviny, hummus, smoothies, džusíky, energeťáky... ani kapka alkoholu.
Na takové komplikace byla Mercy připravená a nesla si sebou velkoobjemovou izoflašku plnou nefalšované vysokokalorické, sterilní, tekuté, prudce hořlavé výživy.
Ufo balancovalo na úzké stoličce srkajíc koktejl dle vlastního výběru surovin. Kombinace mrkve, jahod, zelí a dietní bábovky. Obsluha se sice zdráhala nacpat moučník do odšťavňovače, ale nechali se snadno přemluvit obrázkem Bedřicha Smetany. Pro své vlastní dobro. Dále by ve vyjednávání následovaly ty obrázky co má Mercy vytetovány na rukou.
K ufounovi se přitočil chlápek v trikotu, lemtající šedivou hmotu a jen tak mimoděk předvedl všechny svaly, v několika vzestupných, sestupných a rozestupných vlnách. Ufo mu ochotně oplatilo úsměv, ale pak už musel jít protože mu znenadání začala téct z nosu červená.
Mercy byla nejen silná, ale i rychlá. Ufo nechápavě zavrtělo hlavou. Pak se několikrát na židli protočila a zvídavým pohledem spočinula na dokonale odtučněné míchačce koktejlů. Ta se nenápadně odsunula co nejdál od Mercy i ufouna.
"Nikdo mě nemá rád." Povzdechlo si ufo.
"Se divíš?"* Podala Mercy vyčerpávající vysvětlení a přihnula si z izoflašky.
"No tebe maj lidi rádi ještě míň." Odpověděla ufoholka. Dostala za to takovou facku, že obkroužila bar jako satelit.
"Na druhej straně maj barevnou želaťinu." Prohlásila hned po přistání a vzápětí zmizela. Mercy si z hluboka oddechla. Starat se o ufo bylo prakticky za trest.
Teoreticky se o dívku vůbec starat nemusela. Ale nemohla si pomoct. Už za chvilku se z poza rohu ozval ženský křik.
S müsli tyčinkou ležérně zasunutou v koutku úst coby náhrady za cigaretu v klidu obešla roh. Ufo tam vrčelo na nějakou vyfitěnou blondýnku, která jí s planoucím pohledem odstrkovala od svého muže.
Mercy uklidnila situaci velmi rychle. Stačilo, že přišla.
"On se na mě díval." Vysvětlovalo ufo. Mercy mlčela. "Takovým tím způsobem, jak chlapi pořád civí." Ufo hledělo na Mercy, ale ta stále mlčela. "No a tak jsem si řekla proč ne, že jo." Mercy nadzvedla levé obočí a ufo pokračovalo, i přes to, že už mělo dávno mlčet. "Jako že si to rozdáme. Určitě by chtěl." Ufo přikývlo a zavrtělo boky.
Ozvalo se tupé zadunění a ufo přistálo obličejem na barpultu.
"Jestli jsi zapoměla na moje školení, tak jsem říkala: Sex až po svatbě!"* Vykřikla rozhorčeně Mercy, to školení jí dalo hodně práce a obrátila se k odchodu.
"Hezkyyyy." Ufo odlepilo zakrvácenou tvář od dřevěné desky a prohlíželo si zuby rozházené okolo. "To je novinka." Řekla s úsměvem. "Ještě nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych měla svatbu."
Ufo se zahihňalo. Pak se rozhlédlo po nechápavých tvářích okolo...
"Teda s člověkem." Dodala na vysvětlenou a kývala při tom hlavičkou. Mercy se zastavila a pomalu otočila.
"Od teď máš zakázaný všechny ty blbárny s upírama."* Mercy se zúžili oči. Už se chystala pokračovat v odchodu, když...
"Myslím, že by se taťkovi nelíbilo, kdybych měla svatbu s upírem." Zamračilo se ufo.
"Chceš to pekelný monstrum pozvat na svojí svatbu?"* Mercy se začala ztrácet země pod nohama.
"Je to jediná rodina, kterou mám." Ufo zesmutnělo a sklopilo pohled.

Na začátek seznamu kličových proroctví oznamujícíh příchod apokalypsy bylo pak připsáno:
"Toho dne dívka na zemi nezrozená člověkem o ruku požádána bude."

*Překlad ze slangové američtiny