451 AD - Mythbusters

"Legionáři. Chceš snad žít věčně?"*
"Ano?"* Odpověděl bázlivý hlas.
"Tak si stoupni rovně!"*
Rozkaz zazněl s takovým klidem a suchostí, že se oslovený legionář přestal kynklat a zaujmul pevný a rozhodný postoj.
Trochu ho znervózňovalo to vytrvalé civění do temného lesa.
Stáli na jeho kraji. Celá legie.
Tu ale neviděl. Stál v první řadě. Jediný co měl před sebou byly stromy a mezi nimi pobíhající ječící démoni? Nebo zvířata?
Byli to vůbec lidi? Vyprávěli se různé zvěsti o těch divoších. Hrůzu nahánějící zvěsti.
Legionář na sucho polkl a ohlédl se. Zbytek legie zachvacovala nervozita. Čím dál častěji se ozývaly motlitby a kletby. Padaly jména všech bohů. Někdo taky šeptem volal maminku.
Celá legie byla rozdělena do malých čtverců zvaných manipuly. Každý měl deset řad po dvanácti mužích. Manipuly stályv řadách za sebou. Legie tvořila šachovnici opancéřovaných čtverců. Jeden jako druhý, všechny stejné.
Tedy skoro. Manipul, ke kterému patřil nyní již zcela soustředěný legionář, se na první pohled od ostatních lišil. Tito muži nevypadali jako by se měsíce prodírali nehostinými lesy a mokřinami. I přesto, že prošli těmi nejhoršími a nejtemnějšími barbarskými kraji. Jejich pancíře, štíty, kopí a každá součást výstroje byly dokonale vyleštěny. I jejich formace vyzařovala větší kvalitu než ostatní čtverce. Stáli jak vysochaní a klidně čekali.
Neměli větší víru v bohy a posmrtné radosti než ostatní.
Nevěřili v žádné bohy.
Nevěřili na démony.
Nebáli se rituálů a nenosili žádné ochrané amulety.
Pokud některého z nich na chvíli zacvhálila panika, stačilo se ohlédnout. Vždycky tam někde byl. Vedle nich nebo za nimi.
Jejich centurion. Dokázal sledovat i řeku ohně s takovým klidem, že to bylo až nakažlivé.
I v té nejzuřivější bitvě byl pořád v klidu.
Nejdřív z něho měli legionáři obavy. Nechápali jak je možné, že je pořád tak klidný. Jejich víru v bohy, amulety a pověrčivé ochrané rituály postupně nahradila větší jistota.
Jistota, že i když se země rozestoupí a začnou z ní vylézat hnijící monstra, jejich centurion to bude s klidem pozorovat, pak zavelí do útoku a všichni to nakonec přežijou.
Ozvalo se mnohé zatroubení rohů a děsivý řev.
Masa do kůže oděných nabuzených barbarů se rozhodla konečně věnovat bojové činnosti. Sestávalo se to z krátkého sprintu zakončeného nárazem do hradby štítů. Legie začaly pod tlakem ustupovat. Kromě jednoho manipulu, který se ani nehnul. A sousedního, který sice nezářil tak jako ten první, ale ve srovnání se zbytkem legie vynikal. Oba manipuly byly součástí jedné kohorty které velel ten samý centurion.
Druhý manipul měl sice vlastního centuriona. Ale tento "seržant" z kategorie "silný, blbý a agresivní" následoval svého nadřízeného s tupou vytrvalostí ve všem.
Atmosféra houstla. Nelidské kvílení se neslo vzduchem spolu s šípy, kopími a kameny. Muži prvního manipulu nepolevovali. Neměli ani čas se ohlédnout, ale věděli, že tam je. A že se tváří jako by se nic nedělo. Jednou z jeho nejmocnějších zbraní byla píšťalka. Když byli legionáři na čele jednotky unavení bojem, ozval se táhlý hvizd. První linie se prosmýkla mezi štíty mužů za sebou, řadu za řadou až na konec jednotky.
Tam se obrátili tváří k nepříteli a zformovali desátou řadu. Legionáři takhle cirkulovali během bitvy neustále.
Pomalu dopředu a když to úplně ve předu přežili, rychle dozadu.
Centurion věnoval, každému krátký pohled plný uznání. To jim dodalo odvahu znovu se postavit do fronty na na místo v první lini.
Ať už byli kdekoliv zůstávali klidní. Pokaždé když se ozvala píšťalka, věděli, že tam pořád je. Podle zvuku poznali i kde je.
Píšťalka měla ještě jeden magický efekt. Dávala jim jistotu. Ozývala se pravidelně ze zadní řady a oznamovala, že boj probíhá zcela organizovaně a bez problémů.
Problémy přišly ve chvíli kdy se o hrabu římských štítů rozbily řady největších bitevních nadšenců z řad barbarů a přes jejich mrtvoly nastoupili oddíly dalo by se říci profesionálů.
I pod jich drtivými údery zachovávali legionáři klid. V podstatě se těšili, až to s nimi začne být opravdu nahnuté.
Ta chvíle přišla, když se na řadu dostali ošlehaní vousatí barbaři s těžkými sekerami. V dřevorubeckém klání se střetli se šíty legionářů.
Tlak zesílil.
Pak to přišlo.
To nejlepší kouzlo s píšťalkou.
Ozvala se o něco blíže. Centurion pečlivě sledoval muže stahující se z první linie. Podle jejich stavu rozhodoval o tempu střídání a občas zamíchal s celou zadní sestavou.
Když začala situace vypadat beznadějně, poklepal na rameno nejvíce otlučenému legionáři v desáté řadě. Legionář s viditelnou úlevou udělal krok vzad. Centurion zaujal jeho místo. A pak se začali dít věci.
S každým kolem se píšťalka ozvala o krok blíže k první lini.
Legionáři byli v tranzu. Bylo to jako odpočítávání. Deset, devět, osm...
Odpočítávání na jehož konci se uprostřed linie proti barbarům postaví sám centurion. Že se to blíží mohli barbaři tušit z červené chocholky jeho přilby. S každým zvukem píšťalky o přiblížila.
Po té co odpočítávání dospělo k nule, vystoupil centurion o krok před celou linii.
Po zpacifikování kritické situace, se protáhl zpět na své místo v zadu.
Odtud na nepřátele občas něco hodil. To byla jedna z dalších věcí, kterou byl známý nejen svým mužům. V průběhu bitvy si krátil dlouhou chvíli tím, že sbíral na zemi ostré předměty a zbraně. Házel je nejšpičatějším koncem napřed na hlavy nepřátel. Občas mu takový předmět přinesl i pomocný člen legie, který neuměl házet.
Po nějaké době barbarům došlo, že hlavou ani ničím jiným zeď štítů neprorazí. Zatroubili k ústupu.
Některé části legie se je jaly neorganizovaně pronásledovat.
Centurion předstoupil před svém muže. Kývnutím ocenil jejich výkon a pak s klidem vykročil do lesa.
Muži ho zvědavě následovali. V podstatě to vypadalo jako exkurze po barbarských reáliích.
Pečlivě sledovali každý jeho krok. Kam se dívá, každou věc, kterou bere do ruky. Přemýšleli co dnes asi hledá. Zamířil ke skupině proutěných zdí na mítině mezi stromy. Chvíli se přehraboval ve schořelých trámech na zemi. Přesně jak předpokládal.
Ta ohnivá bestie, kterou barbaři vyvolali hlučným rituálem. Ten nelítostný démon, kvůli kterému muži na pravém křídle legie neudrželi pohromadě formaci a některé z tělních tekutin, byla jen alegorická konstrukce z drátů a velmi hořlavého materiálu.
A takhle se to stalo.
Takhle legionáři ztratili víru ve své bohy. Viděli svého centuriona tolikrát vytahovat na světlo pravdu o démonech. V každém kouzle našel trik. Každý rituál rozebral a popsal. Nezbylo nic nadpřirozeného. Nic v co by šlo věřit.
Bylo toho hodně. Jejich jednotka se stala známou v řešení záhad a vyhánění démonů. Už několik let cestovali po celé evropě. Bořili mýty a pověry.
Asi proto byli hned po bitvě pověřeni dalším úkolem.

Římané kontrolovali celou Galii. Tak se to prezentovalo už od dob velkého Caesara. Nicméně úzká skupina zasvěcených věděla, že to není tak úplně pravda.
Římané ovládali celou Galii až na jednu malou vesničku plnou odbojných Galů, kteří prý mají kouzelný nápoj co jim dává nadlidskou sílu.

Cesta na místo jim po římských rychlostních cestách netrvala více než týden. Celá jejich kohorta dostala na starost jednu ze čtyř pevností obkličujících galskou vesnici.
Obkličujících bylo silné slovo. Oblast byla zalesněná. Neměli kontrolu nad pohybem Galů dovnitř ani ven.
Oba centurioni vylezli na strážní věž a s mapou nakreslenou na pergamenu se snažili určit polohu vesnice a zbylých tří pevností.
Přerušil je šrumot mezi mužstvem na hradbách. Legionáři sledovali jak se kousek od pevnosti prochází nějaký galský chasník. Tvářil se při tom skutečně velmi neohroženě. Každou rukou si k tělu tiskl černého kance.
"Někdo říkal, že mají druida co jim vaří kouzelný nápoj. A díky němu mají obrovskou sílu."* Prohlásil roztřeseným hlasem mladší centurion.
Muži na hradbách se s ustaranými výrazy otáčeli ke strážné věži, aby se ujistili, že starší centurion se tváří jako by se nic nedělo.
"Takže tady v těch lesích jsou kanci? Vyrazím si na lov. Jde někdo se mnou?"* Vůdce jednotek s úsměvem pokýval hlavou a sestoupil na nádvoří mezi kasárenské budovy. Nikdo se nepohnul.
I přes všechno čím prošli, to co našli v pevnosti, jim nahánělo hrůzu. Římské zbraně zohýbané nadlidskou silou. Pancíře, které vypadali jako by je někdo promáčkl pěstí.
"Než se vrátím, dejte to tady do pucu a ať se všechna výstroj leskne!"*
Centurion už měl slušnou teorii toho všeho. Pokaždé když se neopatrný legionář ztratí v lese, najdou jeho ostatky v takovém stavu jako by ho přepadl Gal s nadlidskou silou. A hned jak se Galové dozvěděli, že dorazila do pevnosti čerstvá posádka, vyslali na uvítanou komedianta se dvěmi vycpanými vepři v podpaží. Ten chlapík měl červený pláštík Karnautů, kmene který se ve válkách galských snažil zachovat neutralitu. Takhle si mohli spokojeně žít, chráněni strachem. Nědělali potíže, tak je Řím nechával být.
Vzal si velký lovecký oštěp a sám vyrazil do lesa. Stejně jako Římané nedokázali kontrolovat pohyb Galů v okolí, nemohli to dokázat ani Galové. Zvláště když se někdo pohyboval jako zkušený lovec, tiše a nenápadně.
Měl políčeno na kance. Vydal se hledat mezi duby.
Ohromné stromy nešlo ze strážní věže přehlédnout. Přesně vědel kam zamířit.
Nemohl si nevšimnout, že tu a tam jsou vysoko v korunách stromů zavěšeny části pomačkané legionářské výstroje. Na zemi pod nimi se váleli potrhané sandály.
U vstupu do dubového háje našel ohnutý meč. Podrobně ho prozkoumal. Hledal místa kde by udeřilo kladivo nebo jiný důkaz, že je to práce kováře. Nenašel nic.
Stejně nevěřil, že římský gladius jde ohnout aniž by se zlomil.
Došel k největšímu dubu. Vyrůstal uprostřed kruhu nízkých kamenů. Z jedné větvě visela přilba. Přilba centuriona promáčknutá na čele.
Oštěpem jí rozhoupal. Bylo to jako všechny ty ostatní báchorky a povídačky se kterými se setkal.
"Radši to nech napokoji Římane a zmiz odsud! Dávám ti poslední možnost odejít v míru."* Ozvalo se z větví stromu poněkud archaickou latinou. Źenským hlasem.
Říman na nic nečekal. Zabodl oštěp mezi kořeny a vyskočil na nejnižší větev. Hbytě se vytáhl na první rozvětvení. Odtud to bylo jako lézt po žebříku.
Stoupal kolmo vzhůru. První co zahlédl byla ladná ženská nožka se zlatým řetízkem kolem kotníku. Zmizela v nejvyšším patře stromu.
Nebyl si jistý zda poslední větev dokáže unést dva lidi. Dva lidi z nichž jeden je rozlobená žena.
Na nejvyšším rozdvojení se vydal po sousedící větvi. Ve chvíli kdy prorazil hlavou nad korunu stromu, naskytl se mu nebývalý rozhled.
Zlatovlasá žena nakrčila nosík a obdařila ho rozhněvaným pohledem.
Ženy se na něj takto dívaly už od pěti let. Nevěnoval tomu pozornost.
Obrátil hlavu ke své pevnosti v dálce. Zamával červeným chocholem. Byla slušná šance, že ho hlídka uvidí. Bylo brzy na to, aby legionáři začali flákat povinosti. Zatím měli oči na vrch hlavy.
Když se obrátil zpět ke Galce, mávala mu před obličejem zlatým srpem.
To už taky viděl. Chytil jí za zápěstí a přitáhl větve k sobě.
Obvykle tohle stačilo. Přitisknout si dívku k hrudníku. V těsné blízkosti holky opouštěl vztek a nastupovaly jiné intenzivnější a bouřivější city.
Tohle bylo nové. Nikdy ho nenapadlo, že by to mohlo fungovat i obráceně.
Poslední co si pamatoval bylo jak jí rozepíná sponu na rameni.
Když se probral byl zpátky na zemi.
Seděla obkročmo na něm a podrobně si ho prohlížela.
On nezůstal jen u toho, že by si jí prohližel. Ve chvíli, kdy zapojil ruce, ho odstrčila a vstala.
Nenápadně se ohlédl po svém oštěpu a meči.
Trochu mimo dosah. Nezvedl se. Jen se opřel o lokty do pohodlného ležerního polosedu.
Její rozčilení. To jak se hlasitě nadechovala a vydechovala. Ten Pohled.
Něco to v něm probouzelo. Něco silného.
"Nikdy jsem nepoznala drzejšího Římana než ty."*
Říman nasadil americký úsměv.
"Všichni Římani co se sem odváží, jsou ověšeni amulety a nešetří ochranými gesty."*
"Já mám svůj amulet tady."* Poplácal rukou zem.
Země?" Sehnula se.
Její ruka se dotkla listí...
"To je můj amulet!"* Vykřikla.
V tu chvíli mu rukou projel výboj energie.
Zvědavě si prohlížel svojí dlaň.
"Jak to děláš?"* Zeptal se po chvíli. Jen se zamračila.
"Proč jsi sem přišel?" To ona tu kladla otázky.
"Přišli jsme prověřit pověst o vesnici plné Galů nacucaných kouzelným nápojem. Má jim dávat nadlidskou sílu." Pohledem přejel k promáčknuté přilbě houpající se ve větru.
"Ty jsi ten centurion, který ničí mýty?"* Její oči se sevřely. Vytrhla oštěp ze země. Hrot mířil k jeho srdci. A...
Zlomila oštěp jako suchou větvičku. Jediný sval se jí při tom nenapnul.
"Tady je tvá odpověď."* Hodila mu obě poloviny.
Chvíli si je prohlížel. Vstal a sebral ze země i meč. Nebránila mu. Něco mu říkalo, že jí s ním nemůže ublížit. A že ani ona mu neublíží. Udělala z něj dalšího, kdo bude šířit legendu o nadlidsky silných Galech.
"Jsem si jistý, že ten chlapík s kanci podpaží, byl stejně silný jako kterýkoliv z mých mužů. Oni nejsou méně pověrčiví a ustrašení než jiní legionáři. Jenom nemají čas na hloupé řeči. Hlavní o co se starají je, jestli mají dobře vyleštěný pancíř."*
"Ten chlapík s kanci..."* Začala pomalu. Váhala. "Je trochu vyjímka. Když byl malý, měl... umh... nehodu."*
Přistoupila k němu. Položila mu ruku na hruď. Znovu to ucítil. Vzedmutí síly. Rozlévala se jím. Až do konečků prstů.
Rozhodl se toho využít. S touhle novou silou by to možná šlo. Jednou rukou jí chytl za rameno, druhou kolem pasu. Přitáhl jí k sobě.
Ne. První na lopatkách byl zase on. Na tuhle holku bude potřebovat víc síly... Nebo méně odporu.
Stála a prohlížela si ho. Nevěděla co s ním má dělat.
"Mohu celé vesnici propůjčit sílu. Na chvíli dost dlouhou na to, aby jsme vás odrazili."* Uzavřela to nakonec.
Znovu se zvedl a oprašoval si hlínu a listí.
"Respektuji, ty kteří se snaží udržet mír."* Lehce se uklonil jí a prastarému dubu. "Mám podezření, že nás velení posílá od čerta k ďáblu, buď aby se nás zbavilo nebo aby nás drželi dál od Říma, který je celý postavený na lžích a pověrách."*
"Uvítej pobyt v našem kraji jako odpočinek a užívej počasí..."*  To bylo poprvé co se na něj usmála.
"Nevím, očekává se, že to tu vyřešíme nebo při tom padneme."* Chvíli si prohlížel svojí přilbu. Pak jí zahodil. Přistoupil k dubu. Odřízl starou rozbitou přilbu, přeleštil jí a nasadil si jí. "Zkusím vymyslet něco co ochrání mír." Podíval se na ní. Vousatá tvář v zašlé proražené přilbě.
O krok ustoupila.
"S tím si neděl starosti Římane. Mnohem větší zlo se probudilo. Vaše jednotka se brzdy vydá na pochod..."*
Zpozorněl. Znělo to jako všechny prorocké řeči, které vyslechl v okolí chrámů. Zlo, vždycky se od někud vynoří.
"... přichází Atila."* Dodala tiše.
"Atila. Jeho legenda je silná. Jestli je pravdivá nebudeme to jenom my, ale i vy."* Znovu před ní předstoupil.
"Galové dávno ztratili vůli žít. Tolik se těší na posmrtný život, že se vrhají do předem prohraných bojů. Jestli něco dokáže odrazit Mandžuky, je to bezbožný Řím a jeho touha přežít za každou cenu... Beze cti."*
"Ne celý Řím je takový."* Usmál se.
"Zatím jsem potkala jenom jednoho Římana, který je jiný."*
"Já jsem Max."* Uklonil se. "Jestli mi dají rozkaz, půjdu a podívám se na pověsti kolem těch ďáblů z východu. Vyřešíme to nebo při tom padneme."*
"Buď opatrný Římane,"* laškovně se usmála. "Dokud budeš kráčet po správných cestách bude Brigid, bohyně Země vždy s tebou." Nohou přejela obloukem dubové listí na zemi."*
Opět ucítil to vzedmutí síly. Tentokrát už se o nic nepokoušel. Jen se usmál. Sebral své bezcenné zbraně a vyrazil ke kraji lesa.
V pevnosti ho netrpělivě očekávali. Nasáčkovaní na hradbách. Oči na vrch hlavy.
S úsměvem prošel branou.
"Divočáka se mi ulovit nepodařilo. Zlomil jsem oštěp." Podal zbytky oštěpu dokola. Legionáři je doslova studovali.
"A co ti Galové?"* Nevydržel napětí mladší centurion.
"Potkal jsem je."* Přikývl a sňal si přilbu. "Můžete mi tohle dát do pořádku?"* Podal přilbu pobočníkovi. Výraz všech legionářů přešel do bělavého odstínu.
"A co ten kouzelný nápoj?"* Všem se zatajil dech.
Centurion se nadechl. Během dramatické pauzy přejel pohledem zem. Znovu to vzedmutí síly. Lehce přešlápl. Zesílilo.
Přešel k jednomu z velkých balvanů používaných k zatarasení brány. Chytl ho, zvedl nad hlavu a udeřil s ním do druhého kamene. Oba praskly na dva kusy.
"Trochu jsem si toho loknul."* Dodal s úsměvem.
Jestli měli zastavit hordu z dalekých východních stepí, musel posílit i vlastní legendu.

O pár dní později přišly nové rozkazy. Kohorta vedená neohroženým centurionem se vydala na další misi.

* Překlad z latiny