Mercy vstoupila do podzemní síně stejně jako pokaždé, když byla líná se přemisťovat jako člověk. Přišla krbem. V záplavě plamenů a kouře. V záplavě kouře by asi přišla i tak. Její mazlavá dehtová cigaretka by nesplnila ani emisní normu pro kontajnerovou nákladní loď.
Pro zlenivělou Mercy výhodný způsob přepravy měl jeden nedostatek. Absolutně jí nemohl připravit na to co uvidí a hlavně uslyší, ve chvíli kdy překročí práh podzemního sídla.
Kdyby přišla normálně, podzemními chodbami a tunely, už z dálky by jí varovalo trhavé vrzání houslí a otřepaná francoužština jakéhosi hejhuly z bažiny.
Ufo už si prošlo kompletní genezí posluchače metalu od klasického hevy metalu až po blicí dead metal. Nakonec ale usoudilo, že démoničnost hudby netkví v ponurých a tvrdých tónech. Ale ve schopnosti hudby přivádět lidi k šílenství.
S touto myšlenkou se dalo do zkoumání hudebních vod. Nyní doslova tonulo v bažinách. Mohl za to hlavně inteligentní vyhledávač. Ufo ho natolik zkazilo svými zvrácenými dotazy, že už dával v podstatě jen zvrácené zkázonosné odpovědi a našeptával věci, na které by ufo nikdy samo nepřišlo. Věci na které nikdy nikdo neměl přijít.
Mercy se z náhlého útoku swamp rocku dělaly mžitky před očima. Pohledem hledala ufo a nebo zdroj tohoto vpravdě démonického rámusu. Ufoholka ale dostala k vánocům tablet a tím dokázala ovládat reprosoustavu 62+1 s výkonem jednoho megawatu i vzdáleně. Tablet zahrabaný kdesi v ufounově pokoji pak přehrával nekonečnou sérii prohlížečem doporučených songů.
Ufo vůbec nebylo doma.
Mercy bezmocně hleděla do útrob dívčina pokoje plného polštářů, šátků, náramků, řetízků, knih, obalů od čokolády, bot, barevných lahviček a zvířecích i lidských kostí. V podstatě by stačilo pokojem jen zatřepat. Náhodným smísením barevných lektvarů, chemikálií a prášků by došlo k zničujícímu výbuchu.
Po úlevné chvilce, kterou poskytla reklama na krematorium, následovala amatérská cover verze největších kadžunských vypalováků z východního břehu Mississippi.
Tou dobou už Mercy proklela celou frankofonní populaci na planetě a v záplavě dalších sprosťáren v pomatení smyslů slibovala hurikán a povodně. Zapomnějíce při tom, že jediný živel kterým ona vládne je oheň.
Mercy, po té co se pokusila vypnout tablet náhodnými údery palcátem do ufounovi peřiny, začala v almaře hledat handgranát, který si sem založila po poslední válce, pro případ nejvyšší nouze.
Nouze přišla, když přenoska gramofonu v internetovém přehrávači přeskočila k líbeznému love songu od madičké, blonďaté vždy usměvavé Taylor. Granát z produkce wermachtu i po sedmdesáti letech spolehlivě přerovnal celý ufounův pokoj naruby.
Po chvilce zvonění v uších Mercy zjistila, že Taylor si vesele zpívá dál. V tu chvíli jí došlo, že tablet může být kdekoliv. Pod gaučem, za gaučem, v kredenci, v ledničce, v mrazáku, v knihovně, ve zbrojnici. Prostě kdekoliv.
Přesně jak ufo čekalo. Už krátké vystavení jejímu playlistu dovedlo subjekt na hranici šílenství. A šílení lidé dělají šílené věci. Zvlášť když mají od poslední války v almaře schovaný nějaký Oppenhaimrův prototyp.
Geat pak musel, aby se dostal domů, vyhloubit ve skále další tunel. A pak z gruntu nové podzemní sídlo.
Už po několika dnech se podařilo ufounův tablet najít a vypnout. Byl ve Stauffenbergově aktovce, kterou měla Mercy už od poslední války schovanou v almaře. Pro případ, že by musela jít na jednání s Hitlerem nebo jiným podobně učesaným člověkem.
